Duben 2014

Lindauer, nejprodávanější novozélandské šumivé víno

22. dubna 2014 v 15:14 | Pavel Černý

Aneb jak se stalo, že se největší novozélandský výrobce sektů jmenuje po malíři a rodákovi z Plzně - hlavního města piva

V sobotním vydání Práva mou pozornost upoutal titulek ke krátkému článečku Dokument o malíři Lindauerovi, sdělujícího toto:
´Herec a režisér s maorskými kořeny Julian Arahanga natáčel tento týden ve Valašských Kloboukách na Zlínsku dokument o novozélandském malíři českého původu Bohumíru Lindauerovi, který se proslavil portréty Maorů. V Kloboukách vyzdobil kapli svatého Cyrila a Metoděje. Lindauer je považován za jednoho z nejvýznamějších představitelů počátků novodobého novozélandského umění. Velká část obrazů je dnes umístěna v aucklandské galerii výtvarného umění, další obrazy jsou v soukromých sbírkách a dalších muzeích. V Aucklandu se také nachází Lindauerův pomník a bylo po něm pojmenováno i první novozélandské šumivé víno. Premiéra filmu se chystá na příští rok.´
(ČTK, Sandra Kollerová, Petr Odehnal)



Umělcův autoportrét s portréty kmenového náčelníka a maorské ženy nesoucí dítě


Možná je to jenom náhoda, že mou pozornost zaujal tento krátký, nenápadný, ale pro mě důležitý článek, který jsem si dovolil odcitovat, ale jisté je, že o sektech Lindauer jsem měl v plánu psát tak jako tak, stejně jako o malíři a plzeňském rodákovi, jehož jméno tato šumivá vína nesou.

Podobná náhoda mě kdysi zavedla do repliky malířova ateliéru, o čemž jsem si později poznamenal:

´Zvláštní shody okolností mě již několikrát jako by náhodou přivedly na zajímavá místa a zapříčinily nenadálá setkání. K jedné takové zvláštní shodě, náhodě nenáhodě, došlo ve Woodville, městečku na křižovatce cest.
Mířil jsem na jih do Wellingtonu nalodit se na trajekt mířící na Jižní ostrov, takže jsem musel následovat hlavní cestu a na rozcestí odbočit doleva. Věděl jsem, že po několika metrech za křižovatkou stojí příjemná, ve dřevě vyvedená motorkářská hospoda, ve které jsme se posledně dobře a docela levně nadlábli. ´A ejhle! Dnes mají zavřeno!?´, pomyslel jsem si trochu zklamaně před zavřenými dveřmi. Vrátil jsem se zpátky na křižovatku do centra Woodville a odbočil směrem na město Palmerston North. Po pár metrech jsem zahlédl Fish´n´Chips, což je moje úchylka, a protože jsem měl opravdu velký hlad, ihned jsem před ´fast food´ rybárnou zastavil. Když jsem byl s rybičkou a hranolkami hotov, všiml jsem si, že naproti přes cestu je zvláštní muzeum. Vypadalo jako stará, ale dobře zachovalá prosklená zahradní chatka, před kterou stála na udržovaném trávníku plném květin zajímava skulptura, tvořená velkou malířskou paletou se štětci a bustou bíbratého umělce. Pod ní bylo do bronzové desky v angličtině vyraženo: Gottfried Lindauer, narozen 5.ledna 1839 v Plzni - Bohemia, zemřel 13.června 1926 ve Woodville - New Zealand. ´No to mě pos.., malíř, z Plzně?!´, téměř nahlas jsem vykřikl.
Uvnitř muzea/repliky jeho ateliéru jsem se dozvěděl, že mladému malíři, jehož předci do Plzně přesídlili v 17.století z německého Magdeburgu a později v nové vlasti změnili své jméno na Lindauer podle našeho národního stromu, se nechtělo po studiích malířství ve Vídni nastoupit na cvičení záloh CK armády, tak prostě zdrhl na Nový Zéland. To se ale událo také zcela náhodně, protože se při naloďování v Hamburku 10.května 1874 domníval, že nastupuje na loď mířící do Ameriky. Svého omylu později nejspíš nelitoval, protože na Novém Zélandu spokojeně zůstal ´zašitý´ až do své smrti. Dvakrát se tam stihl oženit a stal se vyhlášeným portrétistou maorských náčelníků a jejich manželek.
Později jsem se mnohokrát setkal na různých místech Nového Zélandu s pohledy nebo tričky s replikami jeho obrazů. Bohumír byl, stejně jako jeho otec, vášnivým zahradníkem a u svého domu ve Woodville pěstoval révu a vysazoval stromy, z nichž některé tam stojí dodnes. A k tomu všemu ještě stihl před svou emigrací na druhý konec světa vymalovat kostel ve Valašských Kloboukách, což je téměř moje rodná hrouda. Tak jsem to, alespoň tehdy, vnímal téměř 18tisíc kilometrů od domova.
Povznesen tímto zážitkem typu ´a neuvěřitelné se opět stalo skutkem´ jsem usedl zpátky za volant svého Commodoru a vrátil se do původního směru na Wellington.´



Replika ateliéru Bohumíra (Gottfrieda) Lindauera v městečku Woodville


Bylo by zajímavé vědět, co by Bohumír (Gottfried) řekl na to, že se po něm jmenuje nejznámější a na Novém Zélandu i nejprodávanější šumivé víno. Výrobce sektů Lindauer, se sídlem ve vinařské oblasti Gisborne, je taková novozélandská bohemka (Bohemia Sekt) a i ceny jsou podobné. Lindauer vyrábí šumivá vína skutečně ve velkém množství a v různých provedeních a variacích. Vinařská oblast Gisborne, třetí největší na Novém zélandu, produkuje především velké množství hroznů odrůdy Chardonnay, které jsou hlavní surovinou pro výrobu vín Lindauer. Sortiment této značky je dosti široký, od základních, ale příjemných šumivých vín, až po tradiční šampaňskou metodou kvašení vyráběných sektů vyšších tříd. Nabídka uspokojí milovníky suchých, polosuchých i sladkých vín, která mohou být vyrobena i z jiných odrůd, zejména ze Sauvignonu Blanc.

Nevím, zda-li existují náhody nebo je všechno řízeno osudem, ale jisté je, že Bohumír, jehož jméno je synonymem pro novozélandské víno s bublinkami, strávil většinu života se štětcem v ruce v krajích, spojených s pivem a pivovarnictvím. O Plzni řeč již byla, ale nedaleko za Woodville, kde žil, tvořil a umřel, stojí u státní silnice č.2, vedoucí do hlavního města Wellingtonu, pivovar Tui, jeden z nejznámějších na Novém Zélandu.



Lindauer Sparkling Wines


Proč mám rád novozélandské kavárny?

16. dubna 2014 v 15:35 | Pavel Černý

Přestože mám rozpracovaný článek o vinařských regionech Nového Zélandu, po dnešní zkušenosti se servisem snídaně v jedné zlínské kavárně si neodpustím následující výčet toho, co také nemám rád.

Nemám rád amatérismus v české gastronomii! Nemám rád kouření v kavárnách, vinárnách, restauracích, ani v hospodách a po pravdě řečeno nemám rád kouření vůbec. Nemám rád teplé bílé víno, stejně jako nemám rád, když se podává studené to červené. Nemám rád víno servírované v nevhodné sklenici nebo nedej bože ve špinavé. Nemám rád nepříjemnou obsluhu a dlouhé čekání na objednávku či objednání, stejně jako nemám rád, když se na mě vrhnou, aniž bych se stihl usadit a podívat se do menu. Nemám rád nekonečné čekání na dolití sklenice vínem nebo na další pivo. Nemám rád, když se jídlo ke stolu nosí na etapy, kdy hlavní chod chladne, aniž by polévka byla snězena. Nemám rád, když hosté u jednoho stolu nedostanou svá jídla současně, obzvláště pokud se jedná o smíšenou společnost. Nemám rád, když mi berou talíř a já si zatím ještě utírám ústa ubrouskem. Nemám rád špinavé ubrusy. Nemám rád špatné jídlo. Nemám rád, když někdo nemá rád Zdeňka Pohlreicha nebo Romana Vaňka pro jejich slova kritiky. Nemám rád vodnaté kafe. Nemám rád, když si zřetelně objednám kávu černou a dostanu ji se smetanou, a to i na účtence. Nemám rád výjeby nejenom v gastronomii! Nemám rád kávu servírovanou bez skleničky s vodou, o karafě na její dolití raději ani nesním. Nemám rád, když si kávu nemohu osladit třtinovým cukrem. Nemám rád chaos při objednávkách, ani při následném servisu.
Proč mám rád novozélandské kavárny a restaurace? Protože tam tento výčet, až na nějakou tu výjimku, neplatí! O kavárnách a restauracích na Novém Zélandu, hlavně těch, které jsou součástí nějakého vinařství, budu později ještě psát podrobněji. Ale může mi někdo vysvětlit, proč se u nás neustále opičíme po západu pouze v samých absurdnostech?

Měl bych zde jeden typ, něco, co se mi na novozélandských kavárnách moc líbí a zavedení čehož bych uvítal i u nás. Na Novém Zélandu v každé kavárně, při objednávce a po jejím uhrazení na baru, dostanete stojánek, někdy je to malé umělecké dílko, s číslem Vaší objednávky, který si vezmete k Vámi vybranému stolu a po jejím připravení je Vám dle obdrženého čísílka Vaše kávička donesena. Nebo snad dortík Pavlova? Jednoduché, elegantní, chytré a rychlé!



Čekání na kávu v bývalém zlatokopeckém městečku Arrowtown




P.S. Jako inspirativní mi také připadá vzpomínka na zážitek mého bratrance, spojený s nekonečným čekáním na další pivo v jedné nejmenované zlínské hospodě. Čekal na něj marně tak dlouho, až se z onoho podniku rozhodl odejít bez zaplacení k nedaleké konkurenci, zanechaje na účtence následující vzkaz: ´Šli jsme na pivo, zdar!´. Jestli v té druhé hospodě uspěl, netuším...

P.P.S. Přátelé je třeba vyrazit na Nový Zéland, tam se tohle nestane!



Aotearoa, země severních svahů

12. dubna 2014 v 11:33 | Pavel Černý

Aotearoa, maorský název pro Nový Zéland, samozřejmě neznamená Země severních svahů, ale Země dlouhého bílého mraku. Vinné révě se však na severních svazích Nového Zélandu daří více než dobře. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem se dopustil chyby, když jsem v předchozím článku uvedl, že na jižních svazích novozélandských vinic hrozny dozrávají dříve než na svazích orientovaných k severu. Člověk je tak zblblý z Evropy, až úplně zapomene na prostý fakt, že na jižní polokouli, kam doplul i Nový Zéland, je všechno opačně. Zima je v létě, léto v zimě, na sever znamená do tepla, na jih do zimy. I měsíc v Zemi dlouhého bílého mraku ubývá a dorustá opačně. Severní svah znamená slunce, teplo a zrání, březen a duben pak čas sklizně a vinobraní. Měsíc, marama, ubývá a dorůstá, dorůstá a ubývá, za nocí opačně na obloze, kde svítí Jižní kříž...




Vinařství Te Mata na severních svazích kopce Te Mata Peak v Hawke´s Bay



A na jaké články se také můžete těšit?

Vinařské oblasti Nového Zélandu

Queen Sharlotte Drive, the best shortcut in Marlborough (+ recept na hustou krémovou polévku ze slávek)

Čtenářský deník: George Fistonich a příběh vinařství Villa Maria

Novozélandské pivovarnictví a pěstování chmele na Novém Zélandu

Two Paddocks, vinařství herce Sama Neilla a na mnohé další







Pichlavé novozélandské slunce, nenadálý déšť a větrný Wellington

10. dubna 2014 v 13:07 | Pavel Černý

V tomto článku bych se chtěl krátce vrátit ke dvěma předchozím. Nejsem meteorolog, ale budu v něm psát o počasí na Novém Zélandu a jeho vlivu na vyzrávání hroznů vinné révy.

Nový Zéland, ležící v jižním Pacifiku, leckdy trpí na rozmary počasí. K moři to není nikde daleko a dva oceány od sebe místy dělí jen pruh země široký 10 km. Zvedne se vítr, přiletí mraky, sprchne a zanedlouho opět svítí slunce. Jak říká můj kamarád John z Aucklandu : ´Jestli nejsi spokojený s počasím, počkej pět minut!´. Na Novém Zélandu jsou ale i místa, tzv. piss pots, kde je malý zázrak když neprší. Vyhlášené je západní pobřeží Jižního ostrova Westcoast a hlavně ještě jižněji položená oblast fjordů Fiordland. Proslulý Milford Sound je skrápěn deštěm prý 300 dní v roce. Asi budu přece jen dítě štěstěny, protože během mých návštěv tohoto neskutečně krásného místa byla vždy obloha jako vymetená. ´Tourists always bring good weather´. Všeobecně platí, že na Novém Zélandu prší pravidelně a často. Proto je tak zelený. Po celý rok! Ne všude.

Nedaleko na východ, ukryta za horami, se nachází vyprahlá, ale vinorodá oblast Central Otago, kde panuje vnitrozemské klima a prší jen málokdy. Léta jsou horká a zimy drsné, kdy zasněžená střediska zimních sportů, jako Wanaka nebo Cardrona, praskají ve švech pod náporem lyžařů a snowbordistů. To na ostrově Waiheke na druhém konci země nikdy žádný sníh nepadá a když v nedalekém Aucklandu prší, na Waiheke svítí slunce. Podobně tomu bývá i v Hawke´s Bay, Blenheimu nebo v Nelsonu.

Slunce na Novém Zélandu svítí jinak než u nás a proto i vína vyzrávají odlišným způsobem. V článku o vínech z Nového Zélandu na českém trhu jsem vysvětloval důvod neskutečné aromatiky Sauvignonů z Marlborough. Zapomněl jsem zmínit dva důležité faktory, které ovlivňují chuť a vůni novozélandských vín. Prvním je způsob sklizně hroznů. Ta může probíhat buď na etapy dle vyzrálosti bobulí nebo ve stejný čas, ale na různých místech. Víno z dříve sklizených hroznů nebo ze severně orientovaných svahů se později smíchá s vínem z vyzrálejších hroznů z poloh orientovanýck k jihu nebo později sklizených, čímž se dosáhne dokonalé harmonie kopřivových a ovocných tónů ve vůni i v chuti. Tuto metodu jsem sám vyzkoušel během degustace vín moravského vinařství Lahofer ze Znojemské podoblasti, kde se také dobře daří odrůdě Sauvignon Blanc. Na koštu nám byly nabídnuty dva vzorky Sauvignonu, jeden ´kopřiváček´ a jedno spíše ovocné víno. Poté jsem požádal sommeliera zastupujícího vinařství Lahofer (mám velmi rád jejich Rýňáky) o současné dolití obou vín do jedné sklenice. Výsledně vzniklá kupáž nebyla nepodobná Sauvignonům z Marlborough a určitě chutnala lépe než jednotlivé vzorky prezentovaných vín této odrůdy. Potěšilo mě, když pan sommelier poznamenal, že nejsem první, koho to viděl dělat.

Samozřejmě že mnou scelené víno nechutnalo stejně jako ta z Marlborough, ale určitá shoda tam byla. A tady se dostávám ke druhému, také důležitému faktoru vzniku typické aromatiky a chuti novozélandských vín, který jsem posledně opomenul zmínit. A tím je právě specifický sluneční svit. Napsal jsem, že slunce na Novém Zélandu svítí jinak než u nás. Jak tedy svítí a proč? Je pichlavé a ostré! I když jsou tamní letní teploty nižší než v České republice, novozélandské slunce řeže jako žiletky a velmi silně opaluje. Je to dané nízkou koncentrací ozonu nad Novým Zélandem (dokonce ještě nižší než nad Austrálií), ale také mimořádně čistým vzduchem! Absence průmyslu a úplná toho těžkého, řídká hustota zalidnění a automobilové dopravy přinášejí své ovoce. Vzduch na Novém Zélandu je tak čistý, že viditelnost do krajiny je někdy až neskutečná, což oceňují hlavně fotografové. Všechno má však nějaké ´ale´. Na jedné straně vyzrálé ovoce a voňavá vína, častý výskyt rakoviny kůže na té druhé. Na Novém Zélandu se doporučuje používat opalovací krémy faktoru alespoň 30+. My jsme při celodenní práci na sluníčku v jabloňových sadech a ve vinicích používali 100ku, která nás zároveň chránila před dotěrným hmyzem.

A pozor! Novozélandské slunce silně opaluje i přes mraky, před spálením Vás neochrání ani vítr. Ten je na Novém Zélandu všudypřítomný a je dalším důvodem tamního čistého vzduchu. Fouká nejenom na moři, ale i ve městech a v krajině. Dokonce Auckland, největší novozélandské město s necelými 2 miliony obyvatel a plné aut, na mě vždy působil jako zcela beze smogu. O hlavním městě Wellingtonu ani nemluvě, ten je nikdy neustávajícím silným větrem přímo vyhlášený. Větrovky s sebou a držte si klobouky! Nebo snad sukně? Nemusí se zrovna konat zemětřesení, aby se strhl poprask...




Který šéfkuchař se nechá opět inspirovat?


Pavlova, novozélandský národní dort (+ recept)

7. dubna 2014 v 17:37 | Pavel Černý

Mám rád Freda Chesneaua a jeho kulinářský cestopisný seriál S kuchařem kolem světa. Na každý díl se hodně těším a proto jsem si nemohl nechat ujít jeho návštěvu Nového Zélandu.

K mé radosti ochutnal všechny zásadní pokrmy novozélandské gastronomie. Maorské hangi, rybu s hranolkami, B.B.Q. na čerstvém vzduchu, pečené jehněčí, čerstvou langustu i novozélandské slávky zelené vařené v hrnci na bílém víně. Většinu míst, které navštívil, mám spojenou s nějakým jídlem. Nad Waitangi pravidelně piknikujeme na kopci s výhledem na Bay of Islands, u jezera Taupo jsem posledně baštil bagetu ze Subwaye a v Kaikouře mi připravili Fish´n´Chips ( Kaikoura by se dala z maorštiny přeložit jako ´k jídlu je langusta´ nebo ´tady se jí langusty´). Havelock, hlavní město slávek novozélandských, ležící na konci melancholicky zasněného fjordu Pelorus, nikdy neprojedu bez zastavení v tamní vyhlášené ´mussel´ restauraci, do které vběhl i Fred.

Záměrně jsem se nezmínil o jeho zastávce v hlavním městě Nového Zélandu - Wellingtonu, kde si objednal dortík Pavlova. Je to můj oblíbený dezert a protože jsem v úvodu svého blogu slíbil, že budu psát nejenom o vínech z Nového Zélandu, ale také o novozélandské gastronomii, něco Vám tady o této sladké dobrotě napíšu a přidám i recept. Pavlova není ani velká pusinka, i když tak vypadá, ani ji poprvé neupekli v Austrálii, i když si ji tam přivlastnili. Recept na tento lehký dort ze šlehaných bílků vznikl právě ve Wellingtonu, kde byl šéfkuchařem jednoho z hotelů připraven na počest ruské primabaleríny Anny Pavlovové. Ta zde měla na konci 20. let minulého století vystoupení v rámci svého turné po Novém Zélandu a Austrálii. Novozélandský šéfkuchař se nechal inspirovat její tutu (baletní sukně) ze světlezeleného hedvábí. Sukni představoval krém ze šlehaných bílků zalitý šlehačkou, k docílení zelené barvy tutu kuchař použil k ozdobení dortu kiwi. Recept na dort se brzy dostal mezi lidi nejenom na Novém Zélandu, ale i v sousední Austrálii, kde Anna Pavlova také vystupovala. Obě země, kde je Pavlova vnímána jako národní dezert a je nesmírně oblíbená, se doposud přou o původ dortu. Prvenství má ovšem město Wellington a Nový Zéland, jak potvrdil i náš cestující kuchař Fred Chesneau.






Pavlova je letní dezert, křupavá na povrchu, měkounká a vlhká uvnitř, což ji zásadně odlišuje od pusinky. Dort je hodně sladký a proto nejlépe chutná s neslazenou šlehačkou, dozdobený spíše kyselkavým ovocem jako kiwi, borůvky, ostružiny nebo jahody. Během Vánoc, kdy je na Novém Zélandu léto, se dá Pavlova dokonce koupit i v tamních supermarketech. Vy si ji můžete upéct sami doma, tak jak to často dělám já. Zde je recept!


Suroviny:

  • bílky ze 4 větších vajec
  • špetka soli a vinného kamene
  • 220g moučkového cukru
  • 1 lžička vanilkového extraktu
  • 1 menší lžíce bílého vinného octa
  • 2 lžičky kukuřičného škrobu
  • 1 lžíce teplé vody
  • 400 ml vychlazené neslazené šlehačky
  • čerstvé ovoce a máta na dozdobení


Postup:

Rozbijeme vejce a opatrně oddělíme bílky od žloutků. Kdo se necítí, může to udělat s každým vajíčkem zvlášť. Žloutek obsahuje tuk a nesmí se dostat mezi bílky, jinak se Vám je nepodaří vyšlehat! Bílky vlijeme do kovové misky nebo vyššího kastrolku a začneme je šlehat elektr. mixerem na nižší obrátky. Přisypeme sůl a vinný kámen (ten se dá koupit v obchodech se zdravou výživou). Jakmile pěna začne houstnout, můžeme zvýšit otáčky, dokud úplně neztuhne. Za stálého šlehání postupně vmícháme polovinu cukru, přidáme polévkovou lžíci teplé vody, zbylý cukr a pokračujeme ve šlehání, dokud se dokonale nezakomponuje do hmoty, která by měla být tuhá a na metličkách zanechávat špičky. Dále vmícháme vanilku, ocet a kukuřičný škrob. Takto vzniklý tuhý krém naneseme na plech vyložený pečícím papírem a vložíme do rozehřáté trouby. Pečeme při teplotě 120 °C půl druhé hodiny. Dort vyjmeme z trouby až po úplném vychladnutí, doplníme neslazenou dobře vychlazenou šlehačkou, ovocem a přizdobíme mátou nebo čokoládou. Je to bašta, dobrou chuť!


Pavlovy rady:

Vajíčka vyndejte z ledničky den předem, půjdou lépe vyšlehat při pokojové teplotě. Vinný kámen (recept funguje dobře i bez něj) jsou zkamenělé krystaly vinných kvasinek, jedná se o přírodní kypřidlo, stejnou funkci plní i sůl. Cukr můžete prosít sítem a zbavit ho hrudek. Vmíchávejte ho postupně po lžících. Vanilkový extrakt se u nás neshání snadno, můžete ale koupit vanilkovou esenci nebo potravinářský líh a v něm rozpustit drcenou pravou vanilku. Jako náhražka může dobře posloužit i jedno balení vanilkového cukru. Vinný ocet můžete nahradit obyčejným octem. Krém můžete na plech jen tak naplácat a udělat krtinec nebo mu můžete dát tvar dortu cukrářskou špachtlí. Také si můžete z tvrdého papíru vyrobit různé formy, ty slouží pouze k vytvarování hmoty, před pečením se musí forma sejmout. Doporučuje se průměr 18cm, já dělám dortíky užší a vyšší, zůstanou tak uvnitř vlhčí (toho můžete také docílit pečením při nižší teplotě 100-110 °C). Pavlova během chladnutí vždy popraská i když chladne pomalu v zavřené troubě. Je dobré ji nechat odpočinout a vydýchat i mimo troubu, skvěle chutná na druhý den. Každá trouba samozřejmě peče úplně jinak, takže délku a teplotu pečení si nakonec stejně vyladíte sami. Pokud mezi krustou a vnitřní částí dortu vzniká příliš velký volný prostor, je třeba péct na nižší teplotu. Šlehačku opravdu používejte jen neslazenou a vybírejte kyselejší ovoce (maliny, ostružiny, kiwi, meloun, borůvky, jahody), jedině tak vznikne kontrast sladkého dortu, vychlazené šlehačky a osvěžujícího ovoce, který je dokonalý! Pavlova se skvěle snoubí se sladkým nebo polosladkým vínem. Přeji nevšední chuťový zážitek nejenom v létě :o)



Anna Pavlova


NZWINES, Váš průvodce po vinicích, vinařstvích a vínech z Nového Zélandu

4. dubna 2014 v 11:26 | Pavel Černý


Kia ora!
Ko Pãora taku ingoa. Ahoj! Jmenuji se Pavel, miluji Nový Zéland a novozélandská vína. Znám to tam jak své boty, projel jsem ho křížem krážem. Jsem průvodce a budu i Vaším průvodcem po vinicích Země dlouhého bílého mraku, Aotearoa.

Nasedněte prosím, svezu Vás. Ka kite!
Pãora :o)




NZWINES - specialista na Nový Zéland a novozélandská vína

NABÍZÍM PRŮVODCOVSKÉ SLUŽBY (KLIENTŮM I CESTOVNÍM KANCELÁŘÍM) A VINNOU TURISTIKU NA NOVÉM ZÉLANDU A PORADENSTVÍ PŘI NÁKUPU NOVOZÉLANDSKÝCH VÍN





Vína z Nového Zélandu na českém trhu

2. dubna 2014 v 17:47 | Pavel Černý

S výběrem novozélandských vín to u nás není velká sláva. Ne že by se žádná nedala sehnat, ale výběr je víceméně omezen na Sauvignon Blanc, popřípadě na Pinot Noir z oblasti Marlborough. Byl bych nerad, kdyby byl tento článek chápán jako reklama na určité značky nebo prodejce vín a ani zde nechci dělat chytráka, který zná a ví všechno. Chtěl bych pouze prezentovat své zkušenosti s nákupem novozélandských vín v České republice, poradit kde nakupovat, zda-li je to nákup výhodný a jakým vínům se při koupi raději vyhnout. Pokud bude mít někdo jiný názor nebo bude vědět o vinařství, které jsem opomenul zmínit a na českém trhu jsou jeho lahvinky k mání, neváhejte a pište mi zvesela!


Proč právě Sauvignon Blanc z Marlborough?

Skutečnost, že jsou v nabídce našich obchodů, vinoték nebo na webu zastoupena hlavně vína z oblasti Marlborough má své opodstatnění. Tato oblast se stala dobře prodejnou a prodávanou obchodní značkou vín z Nového Zélandu. Sauvignony zde vyprodukované patří k tomu nejlepšímu, co může Země dlouhého bílého mraku (Aotearoa) nabídnout a mezi nejlepší světová vína této odrůdy vůbec. Vinice v Marlborough tvoří polovinu z jejich celkového výměru na Novém Zélandu. Půda v údolích Wairau a Awatere, kde jsou keře vinné révy většinou vysazeny, je tvořena kamenitými naplaveninami. Taková půda, jak je známo, dokáže dobře kumulovat teplo. Hrozny krásně vyzrávají a zároveň si udržují vysokou hladinu kyselinky. Typická aromatika zde vypěstovaných Sauvignonů je neskutečná, opojná a nezaměnitelná. Někdy až explodující vůně chřestu, angreštu či kopřiv, citrusových plodů a marakuji je důsledkem vražedné kombinace horkých dnů a velmi chladných nocí. Není to jen klišé, znám to z vlastní zkušenosti. Centrem Marlborough je městečko Blenheim (čti Blinem), místo s největším počtem slunečných dnů na Novém Zélandu (druhou a třetí pozici drží s nevelkým odstupem další vyhlášené ovocnářské a vinařské regiony Nelson a Hawke´s Bay). Blenheim se nachází na severo-východním cípu Jižního ostrova Nového Zélandu, ukryt ve srážkovém stínu za horami, které celou oblast oddělují od zmoklého západního pobřeží Westcoast. V létě jsme se v okolí Blenheimu a Nelsonu běžně koupali v moři ve 30ti stupňových vedrech, ale v noci byla taková zima, že to venku bez dvou mikin a čepice nešlo. Blízkost jižního oceánu je znát, někde z dáli se připomíná Antarktida. Můj osobní názor je, že zásadní vliv na aromatiku zdejších hroznů má také čerstvý mořský vzduch. Stačilo nechat prádlo hodinu schnout na sluníčku a přál bych Vám zkusit jak vonělo! Obzvlášť když byl příliv, to se nedá popsat.. Takže proto právě Marlborough a Sauvignon.


Kde v České republice nejraději nakupuji vína z Nového Zélandu?

Novozélandská vína nakupuji v Česku nejraději v Tescu :o). Důvod? Bezkonkurenčně nejlepší kombinace kvalita/cena. Tesco pod svou značkou Finest nabízí Sauvignon Blanc z Marlborough (dříve i Riesling a Pinot Noir) za 250,- Kč, ale při poměrně častých prodejních akcích cena v průběhu roku klesá až na polovinu, tedy 125,- Kč za lahev! A to je skvělá nabídka vzhledem k tomu, jaké víno v ní je! A není to žádné NO NAME víno. Tesco je velký řetězec a může si dovolit na několik let uzavírat s vinaři výhodné smlouvy na odběr velkého počtu lahví. Do roku 2012 pro Tesco tato vína lahvovalo vyhlášené vinařství Highfield Estate, od roku 2013 vína dodává neméně známý Yealands Estate. Zatím se dají koupit oba ročníky, ale 12ky z regálů rychle mizí. Přes poněkud rozmarný způsob tohoto ročníku (léto 2012 na Novém Zélandu propršelo, na jižní polokouli je léto během naší zimy) bych právě Sauvignon Blanc 2012 od Highfield Estate doporučil. Ve vůni zaujme chřest, černý bez, angrešt a marakuja. Víno je citrusově šťavnaté s příjemnou hořčinkou v závěru. Působí jako polosuché, alkohol 13 %. Tesco Finest Sauvignon Blanc z Marlborough ročníku 2013, ale už od vinařství Yealands (pozor, viněty nenesou logo Yealands ani Highfield Estate, ale Tesco Finest, viz foto na konci článku) je poněkud říznější, ale stále velmi slušný, ovocný a svěží, alkohol 12,5 %. Za 125,- kaček zadarmo, asi nejlepší nákup Sauvignonu z Marlborough u nás! Občas se na pultech může vyskytnout i starší ročník tohoto vína, ale takové bych příliš nedoporučoval. Tato vína chutnají nejlépe mladá!


Yealands Estate, Awatere Valley, Marlborough


Highfield Estate, Wairau Valley, Marlborough


V Tescu je možné také zakoupit značku Villa Maria Sira George Fistoniche, dokonce mají kromě Sauvignonu i Chardonnay, ale za 400 - 450,- Kč. To je více než dvojnásobek ceny těchto vín na Novém Zélandu. Jedná se o základní řadu Private Bin ročníku 2012 (Villa Maria nabízí svá vína v následujících řadách: Private Bin, Cellar Selection, Reserve a dále ve speciálních edicích). Tento Sauvignon ročníku 2012 jsem dostal jako dárek na Vánoce, ale příliš mně nezaujal. Asi to bylo tím, že jsem pil stejné víno na Zélandu ale v ročníku 2011, které bylo naprosto vynikající. U Chardonnay Private Bin od Villa Maria nabízeného Tescem si nejsem jistý, protože bylo z East Coast, což je oblast v okolí města Gisborne. Ta ještě stále nese cejch producenta velkého množství jednoduchých vín a pěstitele hroznů určených k výrobě sektů.
Pokud ještě zůstanu u českých supermarketů, něco také nabízí Makro. Jmenoval bych značky Cloudy Bay, Saint Clair a Yealands Estate (ale pod vlastní značkou Yealands). Všechno Marlborough a Sauvignon, kromě Saint Clair, od nichž mají v nabídce i sekt a vyjímečně i Pinot Noir, Merlot nebo Riesling. Pinotu od Saint Clair se mi podařilo koupit karton 12ti lahví ročníku 2005 po 60,- Kč za kus! (běžná cena cca 400 - 500,- Kč) Neskutečné víno, krásně nazrálé! Švestky, povidla, animálnost, kůže, stáj až stopy moči.. A to zrálo pod šroubovacím uzávěrem! Makro nabízí i Sauvignon od stejného vinařství v prestižní řadě Single Vineyard. Ta je ovšem dražší, 600,- Kč za lahev. Za stejnou cenu je v nabídce i Sav od Cloudy Bay, který je ale o třídu lepší. Cloudy Bay je ikona, prestižní a nejznámější vinařství z Marlborough a nejspíš i z celého Nového Zélandu. Jeho vlastníkem je v současné době společnost LVHM (Möet Hennessy Louis Vuitton), která kromě známého Šampaňského domu vlastní mimo jiné i mé oblíbené australské vinařství Cape Mentelle z Margaret River. Sauvignon Blanc od Cloudy Bay je špičkové víno za vysokou cenu, ale na druhou stranu ho na Zélandu levněji nekoupíte. Pouze v akci, aly ty mívají i u nás v Makru, kdy cena může spadnout až na 300,- Kč za lahev. Pak nakupuji..


Internet, nejširší nabídka novozélandských vín v České republice

Abych to zkrátil, novozélandská vína v České republice také nabízejí různé vinotéky a samozřejmě největší výběr je na webu. Stačí si zlechka zasurfovat. Jaká vinařství a vína jsem při sjíždění virtuálních vln zahlédl? Je možné koupit Sauvignon Blanc a stejně dobrý Pinot Noir od již zmiňovaného Cloudy Bay (toto vinařství má v nabídce i skvělý Riesling, Chardonnay, Tramín nebo špičkový sekt vyráběný šampaňskou metodou Pelorus). Dále určitě pátrejte po vínech od Wither Hills! Vína od tohoto podniku z Marlborough mám až na ročník 2012 osobně raději než od Cloudy Bay, jejichž vína jsou mnohem dražší než ta od Wither Hills. Sauvignon i Pinot od Wither se u nás určitě koupit dají, ale také nejsou levné. Sav jsem zahlédl za 360,- Kč, Pinot za 600,- Kč (pro srovnání Pinot Noir od Cloudy Bay stojí cca 900,- Kč). Dále mohu doporučit vína od vinařství Matua a Saint Clair. Některé české vinotéky a restaurace mají v nabídce Sauvignon Bishop´s Leap (základní řada Sauvignonů od SC), jednodušší, ale příjemně osvěžující víno. Ze špičkových značek zastoupených na českém trhu musím také zmínit Astrolabe (velejemný, superovocný Sav a lahodný Pinot), připomenout vinařství Villa Maria a také nesmím zapomenout na firmu Waipara Hills. Od této značky se u nás dá sehnat Sauvignon Blanc z Marlborough a Pinot Noir. Waipara Hills má také vinice u městečka Waipara v oblasti Canterbury a právě Pinot nabízený prodejcem na webu byl tuším z Waipary. Přes internet se dá také koupit několik vzorků Pinotu z Martinborough, centra vinařské oblasti Wairarapa na jihu Severního ostrova, vyhlášené právě pro své modré Pinoty. Bohužel se jednalo o spíše průměrné lahve, prestižní značky jako Ata Rangi nebo Palliser Estate z Martinborough zatím na českém trhu nabízeny nejsou. Ještě si vzpomínám, že další novozélandské víno mimo Marlborough nabízené našimi prodejci byl Merlot z Hawke´s Bay od vinařství Nobilo. Několik lahvinek jsem viděl v Bille. V tomto případě bych při ceně kolem 300,- Kč asi váhal, ale zkusit můžete. Z Hawke´s Bay, kde se mimochodem nachází vinařství Te Mata, nejstarší na Novém Zélandu, pochází mnohem lepší vína.


Na co si dát pozor při nákupu vína z Nového Zélandu

Na úplný závěr musím zmínit vína, která ve mně nebudí velkou důvěru. Ať to nevypadá, že tady dělám reklamu Tescu nebo Makru, jsou v prodeji právě tam a také v Kauflandu, kde skladování vín je přímo tristní. Jedná se o NO NAME značky vín, které sice obratně využívají marketingově výhodného spojení Sauvignon Blanc a Marlborough, ale jejich viněty jsem na Novém Zélandu nikdy neviděl. Vysvětlení je prosté! Obchodník na Zélandu nakoupí víno v cisterně, nalahvuje jej někde v Evropě (většinou v Německu, Rakousku nebo v Anglii) a pod svou značkou ho tady pak prodává. Má rada zní - pátrejte pozorně, kde se víno lahvovalo a kým (mělo by to být uvedeno na vinětě), dávejte přednost vínům zavedených značek lahvovaných na Novém Zélandu. Tím nechci říci, že vína dovezená z Nového Zélandu v cisterně a pak nalahvovaná v Evropě musí být zákonitě špatná, ale každý správný vinař vnímá své víno jako vlastní dítě a rád se pod něj i podepíše, a to doslovně na vinětu. NO NAME vína možná stojí za okoštování, ale ne při cenách, za které své láhve prodávají značková vinařství!

Takže honem na nákupy a když při nich objevíte víno, na které jsem v tomto článku zapomněl, klidně mi napište. Já Vám přeji šťastnou ruku při výběru vína z Nového Zélandu a ať Vám chutná. Na zdraví!