Červenec 2014

Globální oteplování / Global Warming

25. července 2014 v 9:28 | Pavel Černý

Je docela zábavné sledovat vlastní myšlenkové pochody, které mne nasměrovaly k tématům, na něž bych si pár dní zpátky ani nevzpomněl a naopak odklonily od práce, kterou jsem si naplánoval. Od článku ze šuplíku, přes sopky a Maory až k zajímavému četu s kamarádem sommelierem, který mé myšlenky zavedl až k problému globálního oteplování. Nutno podotknout, že si je zapisuji v hospodě u lahodného piva na pozvánku k ´ochutnávce 500 g pečených žeber na pivu a medu + pečivo za 139,- Kč´... Téma ale stále souvisí s Novým Zélandem a jeho krajinou, takže proč to sem neplácnout?
Napadlo mě totiž, vzhledem k záhadnému zmenšení největšího novozélandského kopce Aoraki / Mt. Cook o neuvěřitelných 30 metrů (více informací v komentářích k článku: Maorská jména, názvy, příběhy a legendy), jak že je to vlastně s tím globálním oteplováním, které náš někým tolik nenáviděný a jinými naopak obdivovaný, exvrcholně veřejně činný pan profesor Václav Klaus tak tvrdošíjně odmítá? Nechci tady polemizovat o tom, do jaké míry se na tomto procesu podílí lidská rasa. Nejspíš ho urychluje, ale co znamená pár let v historii planety Země? O vesmíru ani nemluvě.
Nicméně pravdou je, že klima se mění, stejně jak se dálo již mnohokrát v historii naší krásné modré planety. Není tedy vyloučeno, že se v dohledné budoucnosti Champagne přemístí na jih Anglie a červená moravská vína budou dozrávat do stejných hodnot jako ta z Bordeaux. Mimochodem v Sussexu se již nyní produkují docela slušná šumivá vína, která dokáží porážet i originály z Francie.

Každopádně bych Vám tady rád odprezentoval dvě fotografie ledovce Franz Josef, který se nachází společně s nedalekým ledovcem Fox na západě Jižního ostrova Nového Zélandu, neobvykle v mírném pásmu poblíž Tasmanova moře, což je ještě neobvyklejší. I přesto, že jednu fotografii jsem pořídil na jaře a druhou na podzim o šest let později to nic nemění na tom, že ledovec, ne dlouho nazpět zasahující téměř až k moři, rapidně, ba přímo děsivě ustoupil.
Posuďte sami. Při mé návštěvě stejného místa půl roku po pořízení podzimní fotografie - tedy opět na jaře - bylo čelo ledovce dokonce ještě vzdálenější!



Vlevo ledovec Franz Josef Glacier v roce 2006 a vpravo v roce 2012. Bojím se, co uvidím příště..



Maorská jména, názvy, příběhy a legendy

24. července 2014 v 10:33 | Pãora Pango

V minulém článku (http://nzwines.blog.cz/1407/jak-jsem-potkal-aarona-slighta) jsem se rozplýval nad krásou a majestátností novozélandské sopky Taranaki. Ta se krátce objevila ve filmu Poslední samuraj v roli japonské hory Fuji, které je podobná tvarově i svou polohou u moře. Ale proč to píšu?
Ona se Taranaki také ještě jmenuje Mt. Egmont, po nějakém potentátovi z Anglie... Nemám příliš v lásce, stejně jako se to nezamlouvalo mému anlickému kamarádovi Jamesovi, který si mě i se svou kytarou kdysi stopl v Havelocku, hlavním městě slávek, pojmenovávání přírodních krás po nějakých panácích z historie nebo jejich manželkách či milenkách. Daleko víc se mi líbí, podobně jako mému toulavému muzikálnímu příteli, maorský pocitový způsob přidělování názvů a jmen, ať už na základě podobností, vzhledu, pocitů z místa nebo zážitků či událostí.
Maoři, kdysi přírodní lidé a válečníci, se díky svým asijským kořenům, a z toho plynoucí přirozené inteligenci, rychle adaptovali potřebám moderního světa. Vztah k přírodě, citovost a vnímavost však neztratili. Mãori znamená přirozený - přírodní. Stejně přirozené mi přijde, když někdo pojmenuje sopku Ohnivá špice (Taranaki) nebo Krvavá obloha (Rangitoto), než rozdávat jména na počest nějakého kašpara v paruce. Jedinou výjimku pro mě představuje nejvyšší hora Nového Zélandu - Mt. Cook (Aoraki 3724 m), protože velký kapitán James Cook, který pocházel z prostých poměrů, si jednoznačně obdiv i úctu plně zaslouží a Bodec oblaků je hoden jeho velikosti. Podobnou cestou jako Maorové, často připodobňující krásy přírody k těhotným ženám, udatným bojovníkům nebo při vymýšlení názvů vycházející z posvátných legend a příběhů lásky, šli Evropané co já vím pouze jednou, a to v případě hory Mitre Peak, nejvyššího útesu světa. Ohromná skála, vypínající se nad fjordem Milford Sound do výšky 1692 metrů, svým tvarem skutečně připomíná mitru - papežskou čepici.
Věděli jste, že celosvětově používané slovo TABU je maorského, tedy polynéského původu? Maorské slovo TAPU mělo stejný význam v celé Polynésii, pro zbytek světa ho objevil právě kapitán James Cook (to není ten James, co si mě stopnul v Havelocku..). Proto, až budete popíjet výborný Sauvignon Blanc Rarangi od vinařství Wither Hills z Marlborough, který je nabízen na českém trhu za necelých pět stovek, vězte, že pijete víno pojmenované po slunečné obloze (rarangi)!
Na závěr dlužno dodat, že Taranaki není sopka, ale vlastně vulkán, protože to není ona, ale on, válečník a zhrzený milenec. O legendě, která se k tomu váže, i jiných maorských příbězích, snad někdy příště.




Kopec Te Mata, na jehož severním úpatí leží vinice stejnojmenného vinařství, zdobí také legenda..



Jak jsem potkal Aarona Slighta

22. července 2014 v 10:22 | Pavel Černý

Miluju Fish´n´Chips! A taky miluju divné lidi! Rád se na ně dívám, takže jsem asi taky divný a tak nějak mezi ně patřím.

Ideální způsob, jak uspokojit divné potřeby mé duše, je zajít si k Číňanovi na roh Marine Parade na kus voňavého smaženého Hoki. ´Tibe se pamituje s busa s Óklinda!´, vyhrkne na mě rozcuchaný Číňan. Objednám si rybičku, posadím se do rohu naproti řasami zarostlého akvárka a čekám, až mi ji usmaží a zabalí i s hranolkama do novin. Se mnou v ošuntělé místnosti čeká i obézní maorská rodinka a bosá rusovláska se zasněným pohledem. V tom vstoupí obzvláště divný typan v ušmudlaném tričku, které na zádech zdobí červená, vlastně rudá Ducati 916 v šíleném náklonu a nad tím je napsáno WANGANUI LEGENDARY CEMETERY CIRCUIT. Že by nějaký legendární hřbitovní okruh? Brr, zní to děsivě, hrozivě a divně, stejně divně, jak vypadá ten týpek. Tato vzpomínka ale později mizí, když rozpálený na pláži baštím žraloka s přesolenýma hranolkama a odháním dotěrné vřeštící racky. Bestie!
Motor krásně brumlá, k čemu zapínat rádio, a svěží zelená krajina se mění snad každých pět minut. Dobře se u toho za volantem přemýšlí a rozjímá. Četli jste Zen a umění údržby motocyklu? Ano! Potom víte, o čem mluvím. A je jedno, co řídíte. Jak si tak dumám, napadá mě, kam že se vlastně poděl ten Aaron Slight? Onen novozélandský motocyklový závodník, který si přál získat titul ve světových superbicích tak moc, že si na své motorky lepil tři jedničky? Pak měl nějaké zranění hlavy, ne? Kde je mu konec? Žije ještě vůbec?
Taranaki je nádherná sopka. Zvlněnou krajinou se kolem ní vine klikatá cesta Surf Highway Nr. 45. Nahoru, dolů, přes horizont doleva vstříc oceánu, pak zpátky doprava a opět je tu v plné kráse ta majestátní hora s bílou čepičkou. ´Čtyřicetpětka´ bývá většinou téměř prázdná a opuštěná v polích, jen sem tam šílenou rychlostí profrčí mlékárenská cisterna spěchající na jednu z mnoha zdejších farem nebo vás mine pestře pomalovaný van s prknem se třemi křidélky upevněným na střeše. Kdo surfujete, můžete celý den sjíždět vlny a přitom se stále dívat na Taranaki, jak tam trčí nad zpěněným příbojem. Boží!
Jednou, když ranní paprsky dopadaly na východní svahy spícího vulkánu, dostal jsem chuť na šálek voňavé silné kávy. Long Black, jak já ho miluju! Cestou do nejbližší kavárny jsem zaregistroval enormně zvýšený pohyb motorkářů. Ti na Novém Zélandu za normálních okolností vyrážejí do ulic pouze o nedělích a svátcích. Nambrplejty napovídaly, že se sjeli ze všech koutů obou ostrovů a že se chystá něco velkého. Pak mně to seplo! Vzpomněl jsem si na to zjevení z Fish´n´Chipee v Napieru a uvědomil si, že nedaleko odtud je ono město Wanganui. Rudá Ducati a hřbitov... Aha.
V kavárně mi bylo řečeno, že se za necelé dvě hoďky Wanganui uzavírá pro konání domácího mistroství silničních motocyklů. Jeden vyklidněný chlápek mi nabídl, že mě tam hodí svým autem. Já na to, že to mám stejně po cestě, tak díky a že pojedu za ním. Těch 40 kiláků z Bulls do Wanganui jsme se vlekli v koloně jak smradi. Auta jsme nechali na předměstí u řeky a já jsem vyzvídal, co že je to za sadistický brutální okruh, proč se jmenuje zrovna Cemetery Circuit? To je tam tolik smrťáků? Borec se začal smát. Houby! Bylo mi vysvětleno, že se jedná o městský okruh, v jehož středu stojí obyčejný cintorín. Krchov! Lidé tam pobíhají mezi náhrobky a staví si ze štaflí nebo lešenářských trubek provizorní tribuny. Taky mezi těmi náhrobky baští Fish´n´Chips a pijí pivko. Bizarní! Ale chlívek jsem tam nikde neviděl, všechno po sobě uklidili. Chvályhodné!
Ještě bizarnější však je uspořádání novozélandského mistroství silničních motocyklů. Připomnělo mi to pejska a kočičku, jak spolu vařili dort. ALL TOGETHER. Jedou litry a mezi nimi kvílí dvoudobá dvěpade. Jedou šestky a mezi nimi brumlá starý Haryk. Pak jedou motardy a mezi nimi zase hřmí ten samý starý Haryk. Jen jezdec je nějaký divný, kombinézu má celou děravou... Asi sebou v urputné snaze někde praštil! Na závěr na okruh vjíždí civilní stroj Honda. ´Ta přilba je mi ňáká povědomá!?´, říkám si. Prý ´Tři čestná kola pro Aarona Slighta´, hlásí pro změnu ampliony. Letím do depa, drobný jezdec si sundává přilbu a najednou tam stojí přede mnou - živý, usměvavý a pořád ve stejné formě. Aaron Slight.



# 111


Taranaki - dřímající vulkán, který si zahrál japonskou horu Fuji ve velkofilmu Poslední samuraj



Čtenářský deník: George Fistonich a příběh vinařství Villa Maria

17. července 2014 v 11:11 | Pavel Černý

Jako děti školou povinné jsme si musely vést čtenářské deníky. Bavilo mě to pramálo, stejně jako literatura, kterou jsem tehdy nečetl a ani jí nerozuměl. Jediné, co mi přinášelo radost, bylo doplňování textů, opsaných od spolužákovy intelektuálně založené starší sestry, mými ilustracemi různých technik a formátů. Nyní se chystám poprvé a dobrovolně psát o v angličtině tištěné knize, věnované zcela mimořádnému a vyjímečnému muži. Muži slovanské krve z Nového Zélandu, který celý svůj život zasvětil a stále věnuje vínu.


Jsou lidé a jejich životní příběhy, které vás inspirují a chcete je s nimi prožívat. To ale není dost dobře možné a vlastně ani dobré, protože člověk by měl být v prví řadě sám sebou a žít svůj vlastní příběh. Přesto to jde vždy snáze, pokud máte nějaký vzor, světlo na vaší cestě. Až doposud jím byl jiný Novozélanďan, věčný optimista a člověk, který se nikdy nevzdal svého snu mít nejrychlejší motorku značky Indian na světě, rodák z města Invercargill Burt Munro (skvěle ho ztvárnil Anthony Hopkins ve filmu The World´s Fastest Indian od novozélandského režiséra Rogera Donaldsona). Tím dalším mužem, velikánem, je George Fistonich, zakladatel a majitel vinařství Villa Maria, jednoho z nejvýznamějších, nejznámějších a bezkonkurenčně toho nejoceňovanějšího na Novém Zélandu. Vinařství, které v roce 2011 oslavilo padesát let své existence a které Sir George vybudoval takřka z ničeho, z pěti akrů záhumenku přenechaných jeho otcem, když mu bylo dvacet jedna let.
Právě jsem dočetl životopisnou knihu o tomto muži od autora Kerryho Tyacka. Musím říct, že jsem s Georgem prožil pár hezkých týdnů. Nespěchal jsem, vlastně jsem si čtení šetřil, aby mi déle vydrželo. Pokud máte rádi víno, příběhy s ním spojené a se stejným zalíbením si plníte své sny, pak vás tato kniha musí nadchnout. S motorkářem Burtem Munroem má George Fistonich hodně společného. Nikdy se nevzdává, nenechá se odradit neúspěchy, má obrovskou vůli překonat nesnáze a těžké časy, zůstává optimistou a jde za svým cílem, vždy však zůstává férovým, poctivým chlapem, kterému záleží na ostatních lidech.


George Vjeceslav Fistonich se narodil 23. listopadu 1939 v Aucklandu na Novém Zélandu do rodiny chorvatských imigrantů, která bohatsvím zrovna neoplývala a o svůj chleba se musela tvrdě bít. Georgův otec Andrija Fistonich připlul do Aucklandu, který byl tehdy pouze malým městem, v roce 1926 z chorvatského ostrova Otok Hvar. Společně s ostatními krajany začínal jako kopáč pryskyřice z obřích stromů kauri. Andrija se stejně jako jiní Chorvaté, věrný tradicím z domoviny, věnoval pěstování révy a výrobě vína. Jednalo se většinou o sladká likérová vína, jako rakija nebo cherry, určená především pro vlastní spotřebu a přátele. Jen malé množství zbylo na podomní sousedský prodej. Ve vinohradu za malým domkem v Mangere, na předměstí Aucklandu nedaleko dnešního letiště, rodičům pomáhal nejenom George, ale také jeho tři sourozenci Ivan, sestra Elsie a nejmladší bratr Peter. Výroba fortifikovaných vín byla ilegální, a tak zatímco otec Andrija kutil ve svém domácím vinném sklepě, některé z dětí hlídkovalo na protějším kopci, zda-li se neblíží policejní hlídka.
Andrija a jeho žena Mandica si pro své děti přáli lepší život než jen dřinu na polích a ve vinohradu, a proto jim zajistili slušné vzdělání. George v Aucklandu vystudoval stavební průmyslovku, ale po několika měsících praxe mu bylo jasné, že to není to pravé ořechové, svou budoucnost viděl jinde. V roce 1961, když mu bylo pouhých 21 let, požádal svého otce o část pozemků s vinohrady. Ten nejdřív nesouhlasil, ale nakonec svému synkovi přenechal pět akrů rodinných vinic i se sklípkem a podomácku vyrobeným zařízením, jako například drtičkou hroznů, zkonstruovanou ze staré ždímačky a několika drátů. Váhání otce se ale nemůžeme divit, protože Nový Zéland v době Gorgeova mládí byl veskrze zemí pivařů a pivní národ novozélanďanů shlížel z hůry na imigranty z Chorvatska, vyrábějící podomácku víno, což byla tehdy téměř undergroundová činnost. Z těchto vínachtivých mládenců a jejich rodin ale později vznikly největší a ve světě nejznámější novozélandské vinařské podniky, fungující dodnes (Montana, Nobilo, Matua, Kumeu), byť některé z nich jsou v současné době vlastněné zahraničními firmami.
Přesto, že George začal téměř z ničeho a s ničím, jeho cesta a vůle jít vpřed byly nezadržitelné, i když to často nebylo vůbec snadné. Musel bojovat s legislativou nepodporující malé vinařské firmy, která naopak, mocně lobbována, silně stranila velkým firmám a prim hrajícím pivovarům. Odvaha mu však nechyběla, nebál se riskovat, půjčit si peníze od bank na dobrou věc, věřil v budoucnost vína na Novém Zélandu. Začínal s kouskem půdy a na dluh koupenými použitými sudy z lokálního stromu totara (má velmi tvrdé dřevo, Maoři je používali ke stavbě válečných lodí waka), srovnanými před vinařstvím pro nedostatek peněz jen tak na zemi pod širým nebem.
George musel být mužem více řemesel - vinohradníkem, vinařem, technologem, prodejcem, reklamním agentem i dopravcem. Byl také ale, jak je o něm dobře známo, výborným psychologem s neskutečným čichem na lidi. A tak jak se firma rozrůstala a modernizovala použitím nejnovějších technologií, vinic a dodavatelů hroznů, často i nových odrůd, přibývalo, George se vždy dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří měli volnou ruku, prostor k seberealizaci a profesnímu i osobnímu růstu. Neváhal zaměstnávat maorské přátele a ženy, které ve vinařství Villa Maria vykonávaly a vykonávají i vysoce kvalifikované práce.
Villa Maria byla vždy vyhlášená pořádáním různých společenských a gastro akcí, sponzorováním koncertů, divadel a galerií nebo různých soutěží krásy. Vyhlášené byly putovní maxi grilovačky jehňat na čerstvém vzduchu, se kterými George a jeho Villa Maria PM team s obrovským úspěchem objížděli oba ostrovy Nového Zélandu. Víno teklo proudem.
V 80. letech minulého století ale přišly pro malé a střední podniky, jakým byla i Villa Maria, zlé časy. Zuřila cenová válka a bezohledný boj o trh. Velké nadnárodní společnosti tlačily ceny dolů a George byl na pokraji krachu. I toto však dokázal ustát, i když část podniku byl nucen odprodat, aby ho v budoucnu zase získal celý zpátky. Hodně mu tehdy pomohl loajální team jeho zaměstnanců, kteří se za něj postavili, dokonce neváhali zaplatit burcující článek v novinách. George se vždy choval ke svým zaměstnancům čestně a férově, tak trochu otcovsky, rád podal pomocnou ruku a radu, často je podporoval a investoval do jejich vzdělání, a to i v zahraničí.
Sir George Fistonich, který byl v roce 2009 povýšen do rytířského stavu, také vždy byl a stále je velkým vizionářem a průkopníkem všelijakých novinek, co vidí daleko do budoucnosti. Byl to právě on, gurmán a milovník snoubení dobrého vína s kvalitní gastronomií, kdo v Hawke´s Bay jako první na Novém Zélandu otevřel restauraci propojenou s vinařstvím. Nebo v roce 2002, k velkému úžasu odborníků i veřejnosti, jako první vinař na světě kompletně skoncoval s používáním korkových zátek a začal u všech svých značek používat šroubovací uzávěry (o nich více v některém z příštích článků). Kampaň ´CORK FREE ZONE´ obletěla celý svět.
V současné době George kromě vinařství Villa Maria s hlavním stanem v Aucklandu a odloučeným pracovištěm v Marlborough, vlastní také vinařství Vidal a Esk Valley v Hawke´s Bay, nedávno přikoupil podnik Thornbury Wines, své vinice a dodavatele hroznů nejvyšší kvality má i ve vinařských oblastech Gisborne, Waipara a Central Otago. Villa Maria nebyla nikdy levnou značkou, ale ani nebyla a není příliš drahá. Dokázala se prosadit jak na Novém Zélandu a v sousední Austrálii, stejně jako v Asii, Anglii, Evropě a v Rusku nebo na americkém kontinentu.
George Fistonich vždy dbal v první řadě na kvalitu, ta pro něj byla a je prioritou. Seznam ocenění, různých cen, medailí a nepřeberného množství titulů jeho vín by zabral celý článek. Nejoceňovanějšími víny nejoceňovanějšího novozélandského vinařství (Villa Maria získala sedmkrát titul vinařství roku), jsou Chardonnay z Gisborne a Pinot Noir z Marlborough. Nejprestižnějšími jsou pak vína ve stylu Bordeaux z ikonické vinice Esk Valley Terraces v Hawke´s Bay a nejprodávanější je Marlborough Sauvignon Blanc z řady Private Bin, který je v nabídce i na českém trhu a mohu ho jen doporučit. Skvělé víno!


George Fistonich je můj člověk. Férový chlap se sny, co se nebojí si je splnit. Nenechal se semlít drtičkou kapitálu obřích nadnárodních korporací, produkujících jalová, neosobní vína, stáčená často někde daleko v Evropě a prodávaná pod líbivě znějícími pseudoznačkami, obratně využívajícími zaklínadla Marlborough. Nikdy velkým a mocným neustoupil. Villa Maria, v jejímž čele v současné době stojí po otcově boku také jeho dcera Karen, byla, je a věřím, že vždy bude rodinným podnikem, novozélandskou firmou vybudovanou a vlastněnou dnes již více než sedmdesátiletým potomkem chorvatských imigrantů, který miluje a rozumí vínu jako málo kdo jiný, kdo pozvedl vinařství Nového Zélandu do světových výšin, komu záleží především na kvalitě svých vín a čistotě přírody, z níž tato vína vzešla a komu záleží především na spokojenosti svých zákazníků i zaměstnanců. Hned bych se u něj nechal zaměstnat!



Bylo to pěkné, inspirativní čtení. Díky Georgi i tobě Kerry!



Citát

10. července 2014 v 9:33 | Pavel Černý

Byl jsem pokárán za má slova kritiky na tomto blogu. V pořádku. Nicméně neodvolám. Kritiky je někdy třeba, aby se věci změnily k lepšímu. Nechci se stát kazatelem, ale za tento citát Tomáše Bati z roku 1932, který mě velmi zaujal, dám klidně ruku do ohně:

´To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.´

In vino veritas! Ve víně je pravda a nemusí být nutně novozélandské...



Expirace

7. července 2014 v 10:58 | Pavel Černý

Mám radost z toho, že lidi čtou mé články. Bohužel je ale nekomentují. Nyní už chápu muzikanty, stojící před němým publikem, které vyzývají k nějaké akci. Bez zpětné vazby to nějak drhne a není to ono.
Tento článek nebude dlouhý. Chtěl jsem u nás ve městě koupit jedno pivo a lahev vína. Doplním, že momentálně pobývám doma v Česku. Nicméně jsem zatoužil po svém oblíbeném novozélandském Sauvignonu z Marlborough. Šel jsem si pro něj tam, kde pozorný čtenář tohoto blogu ví, že tato vína rád nakupuji. Opět byla na kraji regálu vystavená 2009ka tohoto jinak skvělého vína, ale za stejnou cenu, jako za ní seřazené 2013ky. Chápu, že se snaží ´ležák´ nějak prodat, nejlépe za plnou cenu, ale když už vínům nerozumí, proč si někdo zodpovědný nepřečte, co je napsáno na zadní straně lahve?! ´Vypijte víno během 1 - 2 let´, to je tam napsáno. A ne pro nic za nic. Tyto sauvignony z Nového Zélandu prorazily do světa díky své neskutečné ovocnosti a aromatice, kterou po dvou a více letech bohužel ztrácí. Buď to vyhoďte nebo to sakra zlevněte!
Pivo typu IPA od jednoho malého českého pivovaru (zaplať pánbu za ně!), jsem chtěl zakoupit v jiném, tentokrát domácím řetězci, který je mi sympatický právě tím, že má v nabídce pivní speciály z českých minipivovarů. Toto pivo není levné, ale je to naprostá delikatesa. Voní a chutná po borovém jehličí a citrusech, je mohutně chmelené a tudíž hořké, rychle leze do hlavy. Rád ho používám, stejně jako ´náš´ jihoafrický ležák (nemluvím o víně), při vaření. Sleva 30 %, supr, to se hodí, beru to! Na pokladně jsem si všimnul, že pivenko má dva dny po expiraci (později jsem zjistil stejný nedostatek u všech ostatních zlevněných piv). Paní pokladní mi nevrle vysvětlila, že proto je tam právě ta sleva a že mají od vedení zakázáno s tím cokoli dělat... Spadla mi čelist, co k tomu dodat??

P.S. Nedaleko od Aucklandu, v ospalé vísce jménem Puhoi, založené na konci předminulého století českými imigranty německého původu, stojí vyhlášená hospoda. Její strop a stěny zdobí také naše vlajka a bankovky různých hodnot. Na čepu s novozélandskými pivy je napsáno toto: ´If our food, drinks and service arent up to your standards, please lower your standards.´ (Pokud naše jídlo, pití a služby neodpovídají Vašim požadavkům, žádáme Vás, aby jste z nich slevily) Dobrá hláška, docela mě to rozesmálo, ale nutno dodat, že to byl planý poplach :o)



Hospoda a hotel v Puhoi Bohemian Village, založené v roce 1863 českými imigranty nedaleko Aucklandu



Meringues, pusinky od Yvonne (+ recept)

1. července 2014 v 10:18 | Pavel Černý

Moje kamarádka Yvonne je nejlepší kuchařka na Novém Zélandu. Tedy alespoň pro mě. Já jsem huba vybíravá, ale od ní sním úplně všechno a pokaždé si náramně pochutnám. Nepřekonatelné jsou její ´pickles´ - zavařená a nakládaná zelenina všeho druhu. Obzvláště její cukety a červená řepa jsou neodolatelné. Sendvičový chléb, máslo a Yvonnino pickles, žlutý písek, azurové vlny a modré nebe, jsou dokonalou kombinací. Tak nějak musí vypadat ráj!


S Yvonne jsem se poprvé setkal za zvláštních okolností. Takových zážitků, náhod nenáhod, se mi nejenom na Novém Zélandu již pár přihodilo.
Stalo se tak tehdy vlastně na Nový rok. Silvestr jsem trávil na dalekém severu Severního ostrova Nového Zélandu, kde od sebe dva oceány dělí pruh země ne širší než několik kilometrů. Půlnoční oslavy proběhly v místě zvaném Pukenui (maorsky velký kopec), na travnaté louce nedaleko pláže. Louka byla obehnaná ohradou, ale volně přístupná. Usnul jsem znavený na zadním sedadle svého Holdenu, ani jsem se uvnitř nezamknul. Někdy kolem čtvrté ráno mě probudil řev motorů a ostrá světla. ´Toto je maorský region a oni mě jedou zmlátit!´, napadlo mě ještě v polospánku. Byla to ale policejní hlídka na čtyřkolkách a chtěla si jen proklepnout, co jsem zač. Zkontrolovali mé doklady, papíry od auta a jeho ´nambrplejt´ projeli počítačem. Že od koho jsem auto koupil? ´Od paní Yoyo, Brazilky provozující masáže ve městě Napier, v Hawke´s Bay, daleko odsud´, poslušně jsem odpověděl novozélandským mužům zákona. Policejní registr hlásil, že můj Commodore byl v minulosti vlastněn nějakými živly, ale jinak bylo všechno O.K. Policajti mi popřáli dobrou noc s důrazným doporučením, ať se během spaní v autě zamykám a zmizeli ve tmě.
Nějak mě to celé rozhodilo a raději jsem jel přeparkovat dolů k pláži mezi domy. Tam jsem ráno potkal Yvonne. Přátelská paní si vyslechla můj noční příběh a nabídla mi parkování na perfektně střiženém trávníku před domem, ve kterém s přáteli trávili novoroční svátky. Dali jsme řeč, kávu, zahráli petanque a před večerní party si zaplavali v klidných vodách modré zátoky pod ´velkým kopcem´, stojícím na protějším břehu. Díky noční policejní razii tak vzniklo velké přátelství, které trvá až dodnes.




Meringues





Od Yvonne jsem vlastně dostal recept na dort Pavlova (viz článek: Pavlova, novozélandský národní dort) a protože mám začátkem léta krátce po sobě svátek i narozeniny, jahod, malin, rybízu či máty je plná zahrádka a Pavlovu jsem už pekl alespoň stokrát, rozhodl jsem se tentokrát dát přednost jinému, i když velmi podobnému, receptu od Yvonne. Tím jsou sněhové pusinky meringues, původně francouzská nebo snad možná švýcarská sladká pochoutka. Recept je prostý a v mnohém podobný Pavlově!


Suroviny (pro 4 - 6 osob):

  • bílky ze 4 větších vajec
  • 200 g moučkového cukru nebo velmi jemné krupice
  • 20 g jemného vanilkového cukru
  • 1 lžíce teplé vody
  • 1 lžička vanilkového extraktu
  • 2 lžíce citronové šťávy
  • 1 lžička kukuřičného škrobu
  • 300 - 400 ml vychlazené neslazené šlehačky
  • čerstvé ovoce a máta nebo meduňka na dozdobení


Postup:

Stejný jako u Pavlovy. Rozbijeme vejce, opatrně oddělíme bílky, které vyšleháme do husté pěny. Vanilkový cukr vmícháme do moučkového. Postupně zašleháme polovinu cukru, přidáme lžíci teplé vody a zašleháme zbylý cukr, vanilkový extrakt, citronovou šťávu a kukuřičný škrob. Hmotu naneseme na větší plech, vyložený pečícím papírem, buď lžící nebo cukrářským rukávem. Pusinky můžeme dělat různých tvarů a velikostí. U některých můžeme uprostřed nechat důlek pro pozdější doplnění šlehačkou. Pečeme v předehřáté troubě 45 minut při teplotě 120 °C a po vypnutí plech s pusinkami nevytahujeme dříve než po úplném vychladnutí. Meringues doplníme vychlazenou, neslazenou šlehačkou a dozdobíme střídavě různými druhy čerstvého ovoce (jahody, maliny, borůvky, rybíz apod.), mátou nebo lístky meduňky. Co je malé, to je hezké, přeji sladké zážitky!


Pavlovy rady:

Klidně si přečtěte recept na dort Pavlova v dubnovém článku mého blogu. Pouze bych se opakoval (ani kapka žloutku, bílky šlehat v pokojové teplotě, nicméně se od žloutků lépe oddělují vychlazené). Snad jen citronovou šťávu můžete zaměnit kvalitním bílým vinným octem nebo šťávou z limety. Místo cukrářského rukávu jsem použil potravinový sáček, v jehož rohu jsem udělal otvor pro zdobítko. Pusinky doporučuji vytvářet v průměru cca 4 - 5 cm (menší jsou příliš vysušené a větší nedosušené). Také bych rád upozornil, že každá trouba peče úplně jinak, a to mnohdy i dost výrazně! Francouzi tento dezert někdy zdobí levandulovými květy, kterých jsou nyní naše zahrady také plné (musím potvrdit, že to vypadá nejenom hezky, ale také zajímavě chutná).
Pusinky skvěle doplní správně (ale ne příliš) vychlazené polosladké nebo sladké bílé víno, rosé nebo sekt či šampaňské. Z novozélandských vín mám k meringues rád sladké bílé víno White Diamond od vinařství Longview Estate, z vinařské oblasti Northland, vlastněného rodinou Vuletichových. Vinařství má sídlo nedaleko města Whangarei, kde také bydlí moje kamarádka Yvonne.