Čtenářský deník: George Fistonich a příběh vinařství Villa Maria

17. července 2014 v 11:11 | Pavel Černý

Jako děti školou povinné jsme si musely vést čtenářské deníky. Bavilo mě to pramálo, stejně jako literatura, kterou jsem tehdy nečetl a ani jí nerozuměl. Jediné, co mi přinášelo radost, bylo doplňování textů, opsaných od spolužákovy intelektuálně založené starší sestry, mými ilustracemi různých technik a formátů. Nyní se chystám poprvé a dobrovolně psát o v angličtině tištěné knize, věnované zcela mimořádnému a vyjímečnému muži. Muži slovanské krve z Nového Zélandu, který celý svůj život zasvětil a stále věnuje vínu.


Jsou lidé a jejich životní příběhy, které vás inspirují a chcete je s nimi prožívat. To ale není dost dobře možné a vlastně ani dobré, protože člověk by měl být v prví řadě sám sebou a žít svůj vlastní příběh. Přesto to jde vždy snáze, pokud máte nějaký vzor, světlo na vaší cestě. Až doposud jím byl jiný Novozélanďan, věčný optimista a člověk, který se nikdy nevzdal svého snu mít nejrychlejší motorku značky Indian na světě, rodák z města Invercargill Burt Munro (skvěle ho ztvárnil Anthony Hopkins ve filmu The World´s Fastest Indian od novozélandského režiséra Rogera Donaldsona). Tím dalším mužem, velikánem, je George Fistonich, zakladatel a majitel vinařství Villa Maria, jednoho z nejvýznamějších, nejznámějších a bezkonkurenčně toho nejoceňovanějšího na Novém Zélandu. Vinařství, které v roce 2011 oslavilo padesát let své existence a které Sir George vybudoval takřka z ničeho, z pěti akrů záhumenku přenechaných jeho otcem, když mu bylo dvacet jedna let.
Právě jsem dočetl životopisnou knihu o tomto muži od autora Kerryho Tyacka. Musím říct, že jsem s Georgem prožil pár hezkých týdnů. Nespěchal jsem, vlastně jsem si čtení šetřil, aby mi déle vydrželo. Pokud máte rádi víno, příběhy s ním spojené a se stejným zalíbením si plníte své sny, pak vás tato kniha musí nadchnout. S motorkářem Burtem Munroem má George Fistonich hodně společného. Nikdy se nevzdává, nenechá se odradit neúspěchy, má obrovskou vůli překonat nesnáze a těžké časy, zůstává optimistou a jde za svým cílem, vždy však zůstává férovým, poctivým chlapem, kterému záleží na ostatních lidech.


George Vjeceslav Fistonich se narodil 23. listopadu 1939 v Aucklandu na Novém Zélandu do rodiny chorvatských imigrantů, která bohatsvím zrovna neoplývala a o svůj chleba se musela tvrdě bít. Georgův otec Andrija Fistonich připlul do Aucklandu, který byl tehdy pouze malým městem, v roce 1926 z chorvatského ostrova Otok Hvar. Společně s ostatními krajany začínal jako kopáč pryskyřice z obřích stromů kauri. Andrija se stejně jako jiní Chorvaté, věrný tradicím z domoviny, věnoval pěstování révy a výrobě vína. Jednalo se většinou o sladká likérová vína, jako rakija nebo cherry, určená především pro vlastní spotřebu a přátele. Jen malé množství zbylo na podomní sousedský prodej. Ve vinohradu za malým domkem v Mangere, na předměstí Aucklandu nedaleko dnešního letiště, rodičům pomáhal nejenom George, ale také jeho tři sourozenci Ivan, sestra Elsie a nejmladší bratr Peter. Výroba fortifikovaných vín byla ilegální, a tak zatímco otec Andrija kutil ve svém domácím vinném sklepě, některé z dětí hlídkovalo na protějším kopci, zda-li se neblíží policejní hlídka.
Andrija a jeho žena Mandica si pro své děti přáli lepší život než jen dřinu na polích a ve vinohradu, a proto jim zajistili slušné vzdělání. George v Aucklandu vystudoval stavební průmyslovku, ale po několika měsících praxe mu bylo jasné, že to není to pravé ořechové, svou budoucnost viděl jinde. V roce 1961, když mu bylo pouhých 21 let, požádal svého otce o část pozemků s vinohrady. Ten nejdřív nesouhlasil, ale nakonec svému synkovi přenechal pět akrů rodinných vinic i se sklípkem a podomácku vyrobeným zařízením, jako například drtičkou hroznů, zkonstruovanou ze staré ždímačky a několika drátů. Váhání otce se ale nemůžeme divit, protože Nový Zéland v době Gorgeova mládí byl veskrze zemí pivařů a pivní národ novozélanďanů shlížel z hůry na imigranty z Chorvatska, vyrábějící podomácku víno, což byla tehdy téměř undergroundová činnost. Z těchto vínachtivých mládenců a jejich rodin ale později vznikly největší a ve světě nejznámější novozélandské vinařské podniky, fungující dodnes (Montana, Nobilo, Matua, Kumeu), byť některé z nich jsou v současné době vlastněné zahraničními firmami.
Přesto, že George začal téměř z ničeho a s ničím, jeho cesta a vůle jít vpřed byly nezadržitelné, i když to často nebylo vůbec snadné. Musel bojovat s legislativou nepodporující malé vinařské firmy, která naopak, mocně lobbována, silně stranila velkým firmám a prim hrajícím pivovarům. Odvaha mu však nechyběla, nebál se riskovat, půjčit si peníze od bank na dobrou věc, věřil v budoucnost vína na Novém Zélandu. Začínal s kouskem půdy a na dluh koupenými použitými sudy z lokálního stromu totara (má velmi tvrdé dřevo, Maoři je používali ke stavbě válečných lodí waka), srovnanými před vinařstvím pro nedostatek peněz jen tak na zemi pod širým nebem.
George musel být mužem více řemesel - vinohradníkem, vinařem, technologem, prodejcem, reklamním agentem i dopravcem. Byl také ale, jak je o něm dobře známo, výborným psychologem s neskutečným čichem na lidi. A tak jak se firma rozrůstala a modernizovala použitím nejnovějších technologií, vinic a dodavatelů hroznů, často i nových odrůd, přibývalo, George se vždy dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří měli volnou ruku, prostor k seberealizaci a profesnímu i osobnímu růstu. Neváhal zaměstnávat maorské přátele a ženy, které ve vinařství Villa Maria vykonávaly a vykonávají i vysoce kvalifikované práce.
Villa Maria byla vždy vyhlášená pořádáním různých společenských a gastro akcí, sponzorováním koncertů, divadel a galerií nebo různých soutěží krásy. Vyhlášené byly putovní maxi grilovačky jehňat na čerstvém vzduchu, se kterými George a jeho Villa Maria PM team s obrovským úspěchem objížděli oba ostrovy Nového Zélandu. Víno teklo proudem.
V 80. letech minulého století ale přišly pro malé a střední podniky, jakým byla i Villa Maria, zlé časy. Zuřila cenová válka a bezohledný boj o trh. Velké nadnárodní společnosti tlačily ceny dolů a George byl na pokraji krachu. I toto však dokázal ustát, i když část podniku byl nucen odprodat, aby ho v budoucnu zase získal celý zpátky. Hodně mu tehdy pomohl loajální team jeho zaměstnanců, kteří se za něj postavili, dokonce neváhali zaplatit burcující článek v novinách. George se vždy choval ke svým zaměstnancům čestně a férově, tak trochu otcovsky, rád podal pomocnou ruku a radu, často je podporoval a investoval do jejich vzdělání, a to i v zahraničí.
Sir George Fistonich, který byl v roce 2009 povýšen do rytířského stavu, také vždy byl a stále je velkým vizionářem a průkopníkem všelijakých novinek, co vidí daleko do budoucnosti. Byl to právě on, gurmán a milovník snoubení dobrého vína s kvalitní gastronomií, kdo v Hawke´s Bay jako první na Novém Zélandu otevřel restauraci propojenou s vinařstvím. Nebo v roce 2002, k velkému úžasu odborníků i veřejnosti, jako první vinař na světě kompletně skoncoval s používáním korkových zátek a začal u všech svých značek používat šroubovací uzávěry (o nich více v některém z příštích článků). Kampaň ´CORK FREE ZONE´ obletěla celý svět.
V současné době George kromě vinařství Villa Maria s hlavním stanem v Aucklandu a odloučeným pracovištěm v Marlborough, vlastní také vinařství Vidal a Esk Valley v Hawke´s Bay, nedávno přikoupil podnik Thornbury Wines, své vinice a dodavatele hroznů nejvyšší kvality má i ve vinařských oblastech Gisborne, Waipara a Central Otago. Villa Maria nebyla nikdy levnou značkou, ale ani nebyla a není příliš drahá. Dokázala se prosadit jak na Novém Zélandu a v sousední Austrálii, stejně jako v Asii, Anglii, Evropě a v Rusku nebo na americkém kontinentu.
George Fistonich vždy dbal v první řadě na kvalitu, ta pro něj byla a je prioritou. Seznam ocenění, různých cen, medailí a nepřeberného množství titulů jeho vín by zabral celý článek. Nejoceňovanějšími víny nejoceňovanějšího novozélandského vinařství (Villa Maria získala sedmkrát titul vinařství roku), jsou Chardonnay z Gisborne a Pinot Noir z Marlborough. Nejprestižnějšími jsou pak vína ve stylu Bordeaux z ikonické vinice Esk Valley Terraces v Hawke´s Bay a nejprodávanější je Marlborough Sauvignon Blanc z řady Private Bin, který je v nabídce i na českém trhu a mohu ho jen doporučit. Skvělé víno!


George Fistonich je můj člověk. Férový chlap se sny, co se nebojí si je splnit. Nenechal se semlít drtičkou kapitálu obřích nadnárodních korporací, produkujících jalová, neosobní vína, stáčená často někde daleko v Evropě a prodávaná pod líbivě znějícími pseudoznačkami, obratně využívajícími zaklínadla Marlborough. Nikdy velkým a mocným neustoupil. Villa Maria, v jejímž čele v současné době stojí po otcově boku také jeho dcera Karen, byla, je a věřím, že vždy bude rodinným podnikem, novozélandskou firmou vybudovanou a vlastněnou dnes již více než sedmdesátiletým potomkem chorvatských imigrantů, který miluje a rozumí vínu jako málo kdo jiný, kdo pozvedl vinařství Nového Zélandu do světových výšin, komu záleží především na kvalitě svých vín a čistotě přírody, z níž tato vína vzešla a komu záleží především na spokojenosti svých zákazníků i zaměstnanců. Hned bych se u něj nechal zaměstnat!



Bylo to pěkné, inspirativní čtení. Díky Georgi i tobě Kerry!


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nzwines nzwines | E-mail | 17. července 2014 v 11:19 | Reagovat

Mé poděkování také patří Yvonne a Ivanovi Yovichovým z Waikaraky, kteří mi tuto krásnou knížku zapůjčili!

2 Antonín Jakubík Antonín Jakubík | 17. července 2014 v 14:57 | Reagovat

Když bude přibírat tak dej vědět :)

3 Luba Luba | 17. července 2014 v 15:59 | Reagovat

..je to krásné, když si člověk plní své sny..

4 Pavel Pavel | E-mail | 17. července 2014 v 21:07 | Reagovat

Poptám se v rámci plnění si snů.. :o)

5 nzwines nzwines | E-mail | 17. července 2014 v 21:11 | Reagovat

nejlepší na tom všem je, že má na sobě mou košili, zkusím v ní přijít na pohovor..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama