Srpen 2014

Komentáře k článku o šroubovacích uzávěrech

24. srpna 2014 v 14:54 | Pavel Černý


Děkuji Vám za zajímavé komentáře!

Na víně se mi právě líbí, že je hloubavé, někdy hluboké a dá se kolem něj vést spousta řečí i vesele nad ním diskutovat. Přiznám se, očekával jsem trochu větší odpor zastánců korku. Jak jsem očekával, šroubek se v České republice šíří, ale zatím pouze u lehčích vín ovocného typu. Rád bych upozornil, že nejsem ničí agent, ani bojovník proti korku, jen milovník dobrého vína a fanoušek moderního uzávěru, jakým screwcap zajisté je. Pouze mě iritovaly nepravdy o něm šířené.
Měl jsem nečekanou diskuzi s vinařem, který ji bohužel nechtěl veřejně prezentovat, což je samozřejmě pouze jeho volba. Nicméně byla velmi zajímavá a točila se převážně kolem ekologie. Ano, hliník se na Novém Zélandu běžně recykluje, a to do speciálních binů, podobně jako papír, sklo nebo plasty (popravdě jsme je většinou zaplňovali vypitými plechovkami od novozélandského piva, inu, dejte si jedno v hospodě za 8 dolarů..). Nikoho nikde na světě, snad s vyjímkou Singapuru, to ovšem nedonutíte udělat, stejně jako všechny neuhlídáte, aby nezahazovali vypité lahve kam se jim zachce. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že na Novém Zélandu jsou ale lidé většinou disciplinovaní a svou přírodu si chrání. Mimochodem, hrdla lahví, opatřených korkem, bývají často překryty plastovou, někdy i hliníkovou kapsulí..
Samozřejmě, že většina korků je v pořádku a solidní vinař nebo obchodník s vínem Vám v případě potřeby ´vadnou´ lahvinku vymění za jinou. Ale měňte víno, které jste si přivezli domů a otevřeli daleko od místa nákupu, třeba i na druhém konci světa..
Že by byl šroubovací uzávěr skutečně lepší než špunt z korku? Přinese někdo pádný argument, který toto tvrzení vyvrátí? Pánové a dámy, pusťte se do mě, i do sebe... Směle do toho. Pište a komentujte!

Zdraví Vás Pavel a NZWINES.



Dopis českým a moravským vinařům

20. srpna 2014 v 13:49 | Pavel Černý




Dobrý den,

nedávno se mi dostala do rukou zajímavá publikace Průvodce nejlepšími víny České republiky. Všiml jsem si, že na Vašich vínech používáte šroubovací uzávěry. Sám jsem jejich příznivcem, mám s nimi velmi dobré zkušenosti, zejména ze zahraničí (Nový Zéland a Austrálie). Píši blog o víně, ve kterém jsem šroubovacím uzávěrům věnoval samostatný, poměrně rozsáhlý článek http://nzwines.blog.cz/1408/screwcaps-pouzivani-sroubovacich-uzaveru-na-vinech-z-noveho-zelandu.
Záměrem byla osvěta, pokus o zboření mýtu o šroubovacím uzávěru a nastartování širší diskuze. Zajímal by mě Váš názor na věc i Vaše zkušenosti, které můžete prezentovat v komentářích článku nebo jej můžete, pokud budete chtít, i sdílet s jinými vinaři, o kterých víte, že šroubovací uzávěry také používají (nebo se je používat chystají). Při studiu Průvodce jsem byl mile překvapen, že jich v ČR není málo a stále Vás přibývá.
Vínu zdar a dobrému zvláště!

S pozdravem,

Pavel Černý.



Tento dopis jsem rozeslal více než 30 moravským a českým vinařstvím, o kterých vím, že používají screwcapy. Věřím ale, že je toto číslo mnohem vyšší.


Nejsem foodie, ale gurmán!

16. srpna 2014 v 14:47 | Pavel Černý

Právě jsem v novinách dočetl článek Když je z jídla vášeň aneb Fenomén foodies. Slovo foodie už jsem jednou zaslechl od své kamarádky, mimochodem výborné kuchařky - ahoj Livie! - trochu jsem se zděsil, ale rychle jsem ho zase vypustil z hlavy. Dnes mi bylo nečekaně opět naservírováno i s hutnou omáčkou. Foodies. Ti praví foodies. ´Jsou to lidi, kteří rádi jedí, nebojí se experimentovat s výběrem jídla ani experimentů při vaření´, říká se v článku. No ale to jsem přesně já!? Foodie... Fuj, to je ale hnusné slovo, tak odporné, že mě přešla chuť k jídlu! A to mám tak rád dobré jídlo i květnatou angličtinu. Trochu mi to zní jako Teletubbie nebo Itchie & Scratchie...
Můj blog se nikdy Food Blogem nestane. Bude blogem o víně, krajině a přírodě, zajímavých lidech, o nevšedních zážitcích na cestách, někdy i dalekých. Pokud jste na cestě, je dobré mít otevřené oči i srdce. Mnohdy se dozvíte i nečekané. Branou k poznání cizích kultur je i jejich kuchyně, téma mému srdci, budu přízemní samozřejmě i žaludku, velmi blízké. Občas se tedy s vámi rád podělím o své kulinářské zážitky z cest po Novém Zélandu, protože já nejsem žádný ´foodie´, ale pouze obyčejný kočovný gurmán, milující umění, kterým je i kvalitní gastronomie a víno.






Screwcaps - používání šroubovacích uzávěrů na vínech z Nového Zélandu

12. srpna 2014 v 10:16 | Pavel Černý

´Už dvacet let se svou ženou pijeme Vaše vína. Každý den si k večeři dáváme skleničku některého z Vašich skvělých vín. Bohužel však vzhledem k tomu, že jste začal na lahvích používat šroubovací uzávěry, si už žádné Vaše víno asi nikdy nedám. Přesto všechno bych Vám chtěl mnohokrát poděkovat za úžasných dvacet let strávených ve společnosti Vašich vín. Byl jsem zvyklý přijít domů z práce, popadnout vývrtku, nalít si a osvěžit se skleničkou. Nyní když přijdu večer domů, láhev je již prázdná a moje žena, která ji sama vypila, protože pro ni nebyl problém odšroubovat víčko, není způsobilá mi ani ohřát večeři. Proklínám šroubovací uzávěry!´


Tak tento dopis, kromě mnoha dalších, obdržel George Fistonich (Villa Maria) od jednoho ze svých stálých zákazníků, když se v roce 2002 rozhodl jako první vinař na světě kompletně skoncovat s používáním tradičních korkových špuntů a zběhl ke šroubovacím uzávěrům (anglicky screwcaps, někdy psáno screw caps). Proč to udělal?
Odpověď je prostá! Nespokojenost s kvalitou korku. Všeobecně se uznává, že plísní kontaminovaný korek poškozuje 3 - 5 % vín jím v lahvích uzavřených, některé prameny dokonce udávají alarmující cifru 5 - 15 %. U novozélandských vín, celosvětově známých pro svou přímočarou aromatiku, svěžest a ovocnost, to byl obzvlášť velký problém. Počin George Fistoniche, stejně jako mnoha dalších vinařů z Nového Zélandu, byl ale dost riskantní. Riziko nepředstavovala kvalita vína, tu již prokázaly starší australské ryzlinky, ale obava z možné negativní reakce vínamilných zákazníků, zvyklých na korek.
A tak nastal poprask a rozpoutala se válka mezi dvěma nově vzniklými, někdy až komicky znepřátelenými tábory, sdružujícími tradicionalistické milovníky korkových špuntů na jedné straně a novým myšlenkám otevřené milce korkem nezkaženého vína na straně opačné. Nový Zéland hrdě nese zástavu toho druhého tábora. Není tak vyloučeno, že v budoucnu bude více než v souvislosti se svými voňavými sauvignony a hedvábnými pinoty spíše asociován jako bojovník proti ´chycenému´ korku a velký průkopník šroubovacích uzávěrů.


Historie šroubovacích uzávěrů
Sir George Fistonich (jeho životopisný příběh najdete v červencovém článku) ale nebyl zdaleka prvním. Historie používání šroubovacích uzávěrů sahá daleko dál do minulosti i na jiný kontinent, a to do země, která představuje synonymum pro víno a paradoxně se používání šroubovacích uzávěrů zuby nehty brání.
Správně, byla to Francie. Tento uzávěr se začal používat již v polovině 19. století v potravinářství, ale pro svět vína byl přetvořen až v roce 1959 francouzskou společností Le Bouchon Mecanique. Pod značkou Stelcap - vin našel využití zejména u lihovin a likérů. Francie, ve světě vína svázaná hluboce zakořeněným vztahem k tradicím, neměla kuráž ani chuť k šíření šroubovacích uzávěrů tímto směrem. O to zajímavějším se může jevit fakt, že dlouho byla jejich největším producentem na světě. To například švýcarští vinaři byli v tomto ohledu daleko odvážnější.
Štafetu však přebrali Australané, kteří nebyli spokojeni s kvalitou korku na svých vínech. Byl to Peter Wall z jihoaustralského vinařství Yalumba, kdo ve Fancii kontaktoval firmu Le Bouchon, aby tak Austrálie v roce 1970 získala práva na používání šroubovacích uzávěrů pod obchodní značkou Stelvin. K jejich renesanci došlo až o 30 let později a byli to opět s kvalitou korkových zátek nespokojení vinaři z jihoaustralské oblasti Clare Valley, vyhlášené produkcí vysoce kvalitních ryzlinků, ve své svěžesti a přímočaré ovocnosti také velmi citlivých na nežádoucí vlivy často zkaženého korku, kdo učinili rozhodný krok. A tak se v roce 2000, vedeni vinařem Jeffreyem Grossetem, domluvili na společném a velmi odvážném záměru skoncovat s korkem a u francouzské společnosti Pechiney, známého specialisty ve svém oboru, objednali 250.000 lahví včetně šroubovacích uzávěrů a rozjeli reklamní kampaň.
Pokrokový, tradicionalismem nesvázaný a s na plíseň trpícím korkem také nespokojený Nový Zéland nemohl zůstat dlouho pozadu. Pouze s ročním zpožděním, inspirováni společným úsilím australských kolegů, se rozhodli učinit stejný krok také vinaři z Nového Zélandu. V roce 2001 založili The New Zealand Screwcap Wine Seal Initiative (NZSI), první uskupení tohoto druhu na světě, sdružující a podporující novozélandské vinaře, kteří pro svá vína používají šroubovací uzávěry. Jedním ze zakládajících členů byl i Michael Brajkovich MW (Master of Wine), majitel vinařství Kumeu River Wines a velký propagátor screwcapů. Michael tvrdí, že důvodem pro riskantní přechod k používání šroubovacích uzávěrů nebyly aspekty ekonomické (náklady na jedno víčko jsou 2 až 3x nižší než na korkovou zátku), ale stejně jako u kolegů z Austrálie za vším stála touha po kvalitě a korkem nezkaženém víně.
Zatímco v pionýrském roce 2001 šroubovací uzávěr zdobil pouze 1 % novozélandských vín (první lahve na Novém Zélandu pro komerční účely takto uzavřel Kim Crawford ze stejnojmenného vinařství se sídlem v Aucklandu), dnes je to 80 - 85 % a v roce 2015 se počítá s tím, že 90 % vín vyprodukovaných na Novém Zélandu poputuje k zákazníkovi nebo bude dále zrát v lahvích právě pod tímto uzávěrem. Jak funguje a v čem je tedy lepší než korek?


Konstrukční řešení šroubovacích uzávěrů
Nyní by bylo asi dobré vysvětlit konstrukční řešení screwcapu. Je navržen, ale nemusí nutně být, jako vzduchotěsný, nežádoucí oxidaci vína zabraňující uzávěr. Oproti mylné představě o jednodílném víčku, se kvalitní šroubovací uzávěr, vhodný i ke staření velkých červených vín, skládá ze dvou částí. První je kapsule ze slitiny hliníku, na niž navazuje ze stejného materiálu vyrobené víčko se závitem. Druhou - pracovní část screwcapu - tvoří vložka, jakási membrána, vyrobená z roztažitelného polyethylenu, překrytého cínovou nebo hliníkovou fólií, která zabraňuje průchodu vzduchu. Ta je potažena tenkou vrstvou PVDC (chlorid polyvinylidenu, známý jako Saran, sám o sobě může fungovat jako bariéra proti vodě, kyslíku, vůni, je chemicky odolný vůči alkáliím a kyselinám, odolný vůči plísním a bakteriím), která je prosta chuti i zápachu a je v kontaktu s vínem. Tato membrána se dá zhotovit tak, že dle potřeby umožňuje, na rozdíl od korku, regulovat množství průchozího vzduchu do láhve nebo ho úplně eliminovat, a to vše konzistentně, trvale a stejně u všech lahví.
Další nepravdou o šroubovacím uzávěru je fakt, že na láhvi drží postřednictvím závitu víčka. To je omyl. Tuto práci obstarává hliníková kapsule, na jejímž obvodu jsou vytlačeny prolisy, které pevně zapadají do drážek v horní části hrdla lahve. Víčko je pak fixováno několika články, které se ztrhnou při jeho odšroubovávání. Vše je na náustek láhve (ten musí být prostý jakýchkoli vad!) nalisováno pod tlakem 160 kg, což zaručuje dokonalou těsnost šroubovacího uzávěru a vína.
Ne všichni světoví producenti screwcapů a lahví však nabízejí stejnou kvalitu. Prim hrají opět trochu paradoxně Francie (Pechiney) s Portugalskem, ale také USA, Austrálie, na výsluní se deroucí Čína a nyní i Nový Zéland, který používá kromě zažitého označení Stelvin také svou novou obchodní značku Alvis. Mnohamilionová investice nového, technologicky špičkově vybaveného provozu, nedávno otevřeného v Aucklandu, se jistě vyplatí. Novozélandští vinaři nebudou odkázáni na dodavatele ze zámoří, budou schopní rychleji uspokojit objednávky svých zákazníků a nebudou tak zbytečně přicházet o zisky. V neposlední řadě bude vyhověno i drobným objednávkám menších butikových vinařství.


Výhody a nevýhody šroubovacích uzávěrů
Jejich nevýhodou jsou především různé mýty, předsudky a nesmysly, které se kolem nich, často záměrně, vesele šíří. Velmi častým je spojování šroubovacích uzávěrů s lacinými víny nebo víny, která se předpokládají být vypita jako mladá. Internet je plný diskuzních fór a polemik, někdy i hádek, většinou v angličtině. Rád si je pročítám. Tuhle se jeden chlapík pozastavoval nad tím, proč, když může být screwcap dostatečně dobrý pro Skotskou za 200 dolarů, není vhodný pro víno za 20? Osobně jsem prochutnal mnoho, většinou novozélandských a australských, bílých i červených vín pod šroubovacím uzávěrem, některá v cenách i hodně přes 100 dolarů, ale žádné, kromě možná jednoho zakoupeného v českém supermarketu bez řádné klimatizace, nevykazovalo jakoukoli vadu v aromatice či chuti. Obdobné zkušenosti mají i daleko povolanější, kteří během 40 let používání těchto uzávěrů dospěli ke stejnému stanovisku. Vína si udržují svou ovocnost, svěžest a vůni i po mnoha letech ztrávených v láhvi, jak dokládají například staré ryzlinky z Clare Valley.
Díky dokonalé těsnosti šroubovacích uzávěrů nedochází k náhodné oxidaci, nechtěnému průchodu vzduchu a tím k předčasnému stárnutí a znehodnocení vína. Co je nesmírně důležité, možná i nejdůležitější, hlavní strašák v podobě plísní nakaženém korku úplně zmizel. I kvalitní korkové špunty, a těch není mnoho, obsahují nepatrné štěrbinky, otvůrky a drobné vady, ketré propouští vzduch, byť jen v mikroskopickém množství, ale hlavně ne vždy stejně. Navíc se v nich zachycují různé plísnětvorné bakterie, především TCA (2, 4, 6 trichloroanisole), které pak kontaminují a kazí víno. Chlór se do kůry korkového dubu dostává nejen při její úpravě a ošetřování po sklizni, ale také ještě na stromech v důsledku na bázi chlóru aplikovaných postřiků, nehledě na to, že kůra je náchylná k plísním už ze své podstaty.
Šroubovací uzávěr víno nijak neovlivňuje ve vůni ani v chuti, zůstává dokonale neutrálním. Nedávný výzkum Australského vinařského institutu (AWRI) prokázal, že chuťová molekula TDN - zdroj petrolejových tónů u některých aromatických bílých vín, je kompletně absorbována (efekt známý jako ´flavour scalping´) syntetickým korkem a částečně i tím přírodním. Screwcap tuto vlastnost nemá, a proto svědčí naleželým ušlechtilým vínům, jakými se zejména aromatické ryzlinky mohou stát.
Hlavní báchorka se točí kolem údajné nevhodnosti použití šroubovacích uzávěrů pro červená vína, obzvláště ta velká a komplexní. Bože, jaké já jsem zkusil dobroty, které dlouze zrály pod závitem! Pokud by se tento příběh opíral pouze o dogmatickou pravdu v tvrzení, že víno, hlavně to červené, potřebuje ke zrání v láhvi přísun vzduchu, mohl by snadno skončit díky tomu, že ve skutečnosti nebylo nikdy nijak přesně prokázáno, že je to pravda. Nejnovější výzkumy naopak dokazují, že zrání vína v láhvi je procesem reduktivním, nikoli oxidačním a probíhá nezávisle na přísunu vzduchu, ne za jeho přispění. Nabízí se argument, že určité množství vzduchu je nezbytné k oxidaci taninů, obsažených v červených vínech, která způsobuje jejich vyzrávání a vyhlazování, čímž se víno, někdy až za mnoho let, stavá sametově hladkým a připraveným k pití. I tento pilíř, nesoucí ´pravdu´ o nevhodnosti šroubovacího uzávěru pro velká červená, se stává poněkud vratkým (za předpokladu, že přísun určitého množství vzduchu do lahve je pro zrání vína a taninů skutečně potřebný), protože použitím vhodné membrány ve víčku se průchodnost vzduchu do láhve dá regulovat. A opakuji, že konzistentně a stejně u každého vína!
Běžný screwcap je nastaven na minimální přísun vzduchu, stejný jaký umožňuje kvalitní korkový špunt. Ten, byť sebekvalitnější, nebude nikdy jeden vedle druhého přesně stejný, jak je tomu u kvalitních šroubovacích uzávěrů. Takže jak říká rakouský obchodník s víny pan Helmut Knall, pokud koupíte karton drahého naleželého červeného vína a mezi 12 lahvemi najdete 4, které chutnají přesně stejně, můžete hovořit o použití vysoce kvalitního korku!
Jak jsem již napsal výše, pokud vám někdo bude nutit názor, že šroubovací uzávěr je vhodný pouze pro levná a mladá vína, je to lež jak věž. Nebo přinejmenším mylné tvrzení, abych někomu nekřivdil. Pokud se tedy nejedná o nějaký laciný paskvil, protože ne všechny šroubovací uzávěry na trhu nabízené jsou stejné kvality. U těch lepších Stelvinů a Alvisů výrobci garantují 10ti letou záruku těsnosti, ale mnohé screwcapy spolehlivě fungují i po 25 - 30ti letech.
Vína se šroubovacími uzávěry se také lépe skladují a transportují, jsou odolná vůči vlhkosti, lépe snáší vyšší teploty a není nutné je skladovat pouze v horizontální poloze. Tu naopak vyžadují vína uzavřená korkem, který ke správnému fungování kontakt s vínem potřebuje. Screwcap se v porovnání s korkovou zátkou snáze odstraňuje (což ale může být na druhou stranu pro některé nepřekonatelným handicapem), o syntetickém korku ani nemluvě. Již otevřená láhev vína se dá opětovně snadno uzavřít, což ocení zejména majitelé vinoték, barů a restaurací.
Při přepravě vína opatřeného šroubovacím uzávěrem je ale nutné obezřetné zacházení, protože poškození víčka může způsobit jeho netěsnost. Bylo by fér také zmínit, že slabou stránkou přílišné těsnosti šroubovacích uzávěrů může být proces, kterému se říká redukce vína, kdy se objevují stopy síry a podobného nežádoucího zápachu. K redukci někdy dochází v důsledku nedostatku vzduchu ve víně, dá se jí ale předejít vhodným a šetrným postupem již při výrobě vína ve sklepě. Mimo jiné je důležité šetrné nebo žádné použití síry.
Screwcap je také kritizován pro svou údajnou neekolgičnost, vycházející z používání materiálů z neobnovitelných zdrojů, které se sice recyklují a šetří tak 95 % energií k výrobě dalších víček, ale nejsou biologicky odbouratelné. Toto tvrzení může být pravdivé, stejně jako že háje korkových dubů v Portugalsku jsou přirozenou domovinou ohrožených endemických druhů ptáků, například vzácného Iberijského orla, o kterou by mohli bez dalšího komerčního využití korku přijít. Mám rád, moc rád, přírodu a ekologii, ale v komplexním pohledu se mi tato rizika jeví jako poněkud absurdní.


Budoucnost šroubovacích uzávěrů
Navíc, i kdyby se ujala snaha nově vzniklého spolku International Screwcap Initiative (ISI) o osvětu a propagaci používání šroubovacích uzávěrů ve vinařských zemích Starého světa, stejně vždy bude drtivá většina výrobců vína používat tradiční špunt z korku. Výzkumy, disertační práce, ani více než 30ti leté zkušenosti australských a novozélandských vinařů (v Austrálii se v současnosti pod screwcap lahvuje 45 - 50 % tam vyprodukovaných vín), ani již četné vzorky starších ročníků, včetně několika velkých vín z Francie (Mercurey 1966), zatím výrobce ze Starého kontinentu asi nepřesvědčí. Jak říká zakládající člen NZSI a předseda ISI Michael Brajkovich z vinařství Kumeu, ´lidé prostě neuvěří pokud neochutnají, a tak dokud pod šroubovacím uzávěrem nenazraje dostatek velkých vín, hlavně těch červených, nezbývá než polemizovat a čekat. Čas teprve ukáže, že jsme měli pravdu´.
ISI je organizace, v jejímž čele kromě Michaela Brajkoviche a Jeffa Grosseta, zastupujících Nový Zéland a Austrálii, působí na postu viceprezidenta také Michel Laroche z Francie, který svá Chablis Grand Cru začal k velké spokojenosti, vlastní i svých zákazníků, pod závit lahvovat v roce 2002. ISI má ve zbytku světa podobné poslání a cíl jako NZSI na Novém Zélandu - sdružovat, podporovat, radit a vzdělávat zájemce o používání šroubovacích uzávěrů na svých vínech. Bez profitu, nezávisle na úřadech, vládách a výrobcích screwcapů.
NZSI v současné době na Novém Zélandu sdružuje více než 50 členů, oproti původním 33 z roku 2001, přičemž šroubovací uzávěry také používají i mnohá další nezařazená novozélandská vinařství. Mezi výjimky, které osobně znám, patří například vinařství Stonyridge z ostrova Waiheke nedaleko Aucklandu, jež je považováno za nejlepšího výrobce, nebo alespoň patří mezi trojici nejlepších, červených vín ve stylu Bordeaux na Novém Zélandu (jejich Sauvignon Blanc z Marlborough, prodávaný pod značkou fallen Angel, je samozřejmě pod závitem).


Závěrečné rozuzlení
A tím se vlastně dostávám ke konci celého příběhu i k závěrečnému rozuzlení zápletky šroubovacího uzávěru s korkovým špuntem. Pro mě zůstává jediným opravdovým důvodem rezistence tradičních vinařských firem, podniků, statků nebo chateau Starého světa, ale třeba i USA, vůči používání šroubovacích uzávěrů a důvodem věrnosti korku, tedy i jeho jedinou skutečnou výhodou, právě tradicionalismus a láska k tradicím nebo možná také někdy strach ze ztráty klientely.
Evropští zákaznící nekupují pouze víno jako takové, ale zároveň s ním touží pořídit kus historie, kulturního dědictví a získat příběh k převyprávění. Pro to všechno jsou ochotni tolerovat vady vína způsobené korkem a podstupovat tak pro ně přijatelné riziko, které je společně s korkovou zátkou nezbytnou součástí jimi kupovaného vína. Nechtějí se vzdát rituálu hledání vývrtky, odstranění kapsule, navrtání a vytažení špuntu, doprovázeného neopakovatelným zvukem.
Trochu mi to celé připomíná svezení parním vlakem. Lehce to drncá a občas něco i odpadne, dlouho to trvá, malinko to smrdí, ale je to romantika... Osobně nemám nic proti tradicím, mám je vlastně rád a nerad bych je někomu odpíral, pokud se tedy nejedná pouze o prostoduchý snobismus. Na druhou stranu smekám před vinaři, nejenom těmi novozélandskými a australskými, ale také před těmi například z Rakouska, Německa či Francie nebo také z naší Moravy, kteří mají odvahu jít proti proudu tradic i dál a třeba při tom trochu vylekat své zákazníky. Nebojte se, oni neutečou. Já stojím při vás, vždyť jde především o kvalitu vína!









Text (zkrácená verze: http://nzwines.blog.cz/1410/screwcaps-author-s-short-cut-aneb-srouby-proti-vsem) vychází z vlastních zkušeností a rozhovorů s vinaři na Novém Zélandu, ale především z materiálů prezentovaných na internetu, zejména čerpá z webových stránek NZSI a blogu Jamieho Goodea. Odkazy na jejich stránky uvádím níže a těm, kteří ovládají angličtinu, vřele doporučuji jejich navštívení. Hlavně čet na Jamieho blogu je inspirující i zábavný. V závěru doplňuji tři příspěvky, které mě nejvíce zaujaly..







I'm working as a wine-writer, critic and judge since more than 25 years, nearly all over the world, mostly in Europe. Since more than ten years I am glad to have much mor screwcaps than cork, because I don't have to throw away so many bottles.
I do my own figures about some thousand bottles. And this shows exactly the other way round. Wine under screwcaps nearly never shows any problem. Wine under cork are very often tainted. And the problem are not the pur TCA-stinkers. It's the problem of different bottles. If you open a case of 12 and you find 4 bottles that are sensorical the same, you got perfect corks. So, I really don't beleive in the result of this dissertation, not even, if she tried discounter wines, sorry. But if someone wants to do a large tasting-counting for a real university-level result, to show how it is really, I'm the first to help…




This is just another study about closures and their ability to function without altering too much the wine integrity. Indeed, the screwcap does require much tighter tolerances between the glass finish, the tension and condition of metal disc rollers on the applicator and this varies from bottling line to bottling line and from glass supplier even to capsule pliability. There is also a winemaking component that must be addressed when using screwcaps to avoid spoilage. It is a technical closure difficult to tame that seems to works great for spirits but in the wine segment we still have a lot to understand. The cork is much more forgiving, no doubt and manufacturers have done tremendous efforts to eliminate the taint that existed 10 or 15 years ago. Most wineries started using screwcaps for economical reasons and not so much for TCA contamination. It makes money sense; one closure, one machine, less time, less maintenance, no need to buy a cork and a capsule. We sell all components but we have noticed a possible slow down in the use of screwcap for wine and more classic and environmental approach to great quality natural cork.


Razvan


Screwcap is like watching Mona Lisa on a full HD monitor and Cork is the real deal at Louvre . The first one will "live forever" the second one requires more attention and could go bad anytime . Which one would you prefer?







A pro který uzávěr se rozhodnete vy? Změnily jste názor? Já už mám jasno dávno.. Své názory můžete směle prezentovat v komentářích, moc se na ně těším i na diskuzi, která se doufám rozpoutá!
Pavel :o)


Náhlé pohnutí mysli, o čem to všechno je..

1. srpna 2014 v 16:54 | Pavel Černý

Na počátku byl nedostatek peněz pro zřízení webových stránek. Rozhodl jsem se tedy založit blog. Blog o víně. O víně novozélandském. Víno teče, čas i slova plynou a můj blog se tak nějak samovolně začíná formovat, tvarovat a rozvíjet jak tematicky, tak i obsahově. NZWINES - Vína z Nového Zélandu, vinařství, vinice a krajina - blog nejen o novozélandských vínech a gastronomii. Doufám, že je tento slogan dostatečně výstižný, aby shrnul, oč mi tady běží. Láska k vínu a k Zemi dlouhého bílého mraku. Nechci ale, aby články zde prezentované byly nudné a vždy příliš odborné. Chtěl bych spíše vytvářet takové road čtení, být s vámi na cestě a pozorovat někdy až dechberoucí pohádkovou krajinu, potkávat zajímavé lidi, prožívat nečekaná a někdy stěží uvěřitelná dobrodružství, sdílet emoce, reálné zážitky i sny. A hlavně si vychutnávat skvělá novozélandská vína. Možná je to posedlost, ale posedlost krásná, která mě navíc baví. Baví mě být na cestě a snít, snít o další cestě... Pojďte se mnou cestovat a snít o daleké zemi, samozřejmě se skleničkou nějakého dobrého novozélandského vína v ruce!



foto Michelle Clarke, Waiheke Island

Proč je šroubovací uzávěr lepší než špunt z korku?

1. srpna 2014 v 9:21 | Pavel Černý

Připravuji pro vás článek o šroubovacích uzávěrech a jejich používání na vínech nejenom z Nového Zélandu (http://nzwines.blog.cz/1408/screwcaps-pouzivani-sroubovacich-uzaveru-na-vinech-z-noveho-zelandu). Právě studuji zajímavé materiály, které jen potvrzují to, co jsem si myslel už dávno. Šroubovací uzávěr je prostě lepší než korek!

Zní to kacířsky? Možná... Ale je to tak. A není to rozhodně dané jen tím, že je mám osobně, z praktických i estetických důvodů, ve velké oblibě. Chystaný článek se pokusí zodpovědět například otázky, v čem že jsou šroubovací uzávěry / screwcaps lepší než ty tradiční korkové (nebo i jiné, alternativní, typy uzávěrů), proč jsou na Novém Zélandu i v Austrálii tak oblíbené a naopak v tradičních vinařských zemích Evropy méně, jaká je historie jejich vzniku, současné využití, snaha o jejich propagaci a osvětu, i jakou mají před sebou budoucnost. Článek bude mít za cíl také objasnit konstrukční řešení šroubovacích uzávěrů. Dále se pokusí zbořit mýtus o šroubovacím uzávěru jako symbolu laciných vín nebo těch určených k rychlé konzumaci a naopak jej představí jako uzávěr vhodný k dosažení petrolejových tónů u vyzrálých ušlechtilých ryzlinků, jejichž intenzivní aromatiku i chuť klasický korkový špunt někdy potlačuje. Doufám, že připravovaný text vyvrátí i milné a silně vžité přesvědčení vínamilné veřejnosti i odborníků (často záměrně podporované), že velká vína , včetně těch červených, pod šroubovacím uzávěrem nemohou zrát. Opravdu mohou, vysvětlím proč!

Docela se na to těším. Nevím, jestli článek o šroubovacích uzávěrech a jejich hojném používání novozélandskými vinaři konečně rozpoutá širší diskuzi, ale jisté je, že milcům tradic, stejně jako pěstitelům korkových dubů a výrobcům špuntů, se líbit nebude. Milovníkům dobrého, korkem nezkaženého vína doufám však ano!