Září 2014

Severní svah - ideální poloha pro pěstování vína na jižní polokouli

25. září 2014 v 12:01 | Pavel Černý

V článcích nzwines se často zmiňuji o severním svahu jako o ideální poloze pro pěstování révy vinné. I když jsem se tomuto tématu v minulosti na blogu již věnoval, mohlo by toto slovní spojení pro někoho stále působit poněkud zmatečně. Vzhledem k tomu, že tento ´terminus technicus´ budu zajisté užívat i nadále, například v připravovaném článku o kultovních vínech a vinařstvích z Nového Zélandu, a pravděpodobně se mi pokáždé nebude chtít uvádět v závorkách vysvětlení, opětovně uvedu vše na pravou míru právě teď.
V našich evropských geografických podmínkách máme s pěstováním vína jako ideální polohu spojený jižní nebo jihozápadně orientovaný svah. Nový Zéland se ale nachází na jižní polokouli daleko pod rovníkem, což je právě určujícím faktorem pro výběr severního, ještě lépe severozápadního svahu jako ideální polohy pro výsadbu keřů vinné révy. Proto všechna vinařství, disponující takto položenými vinicemi, tuto skutečnost ráda prezentují na svých webových stránkách nebo dokonce na lahvích svých vín.
Down Under - tak je nazýván Nový Zéland společně s Austrálií a skutečně nám obě tyto vzdálené země leží hluboko po nohama. Tvorové i rostlinstvo tam žijící a rostoucí, včetně lidí a vinic, sice nerostou vzhůru nohama, ale jinak je tam spousta věcí opačně. Dorůstání a ubývání měsíce, směr otáčení vodního víru i hodinkových ručiček.. jsou jvšechno jen malé věci a trocha toho pábení...
Daleko důležitější, pro cestovatele a milovníka vína zvláště, jsou vzhledem k Evropě opačně danná roční období a teplotní orientace sever - jih. Pokud chcete na Novém Zélandu strávit Vánoce, neberte si kožichy ani zimní bundy, ale plavky, žabky a silný opalovací krém. Pokud si u nás někde na vinobraní užíváte slaďoučkého ´burčáku´ z maďarských hroznů, vězte, že ´tam dole´ mnohde ještě leží sníh a zatímco na Pálavě raší první jarní pupínky, u protinožců právě naplno probíhá podzimní sběr vína. Za teplem se tam jezdí na sever. Na jihu je Antarktida a chladno, dlouhé dny v létě a ještě delší noci v zimě. Že je lepší je trávit, a to kdekoli na světě, nad lahvinkou dobrého vína netřeba opakovat...






Writing on the edge

18. září 2014 v 11:33 | Pavel Černý

Ano, možná své články píšu někdy trochu na hraně, ale budu je tak psát i nadále. V bláhovém domnění, že třeba zase někoho vyprovokuji k reakci. Někoho s opačným názorem. Nechci a nebudu psát neutrálním způsobem, ale také nemám zájem nikoho urážet nebo napadat. Moc dobře vím, že vinaři všech zemí, nejenom ti z Nového Zélandu, Moravy či z Prahy, milují svá vína jak vlastní děti. Možná ještě více.
Nestydím se za své názory a postoje, které chci aby byly z řádků mého blogu patrné a zřejmé. Tím je ovšem nikomu nevnucuji. Je to blog o víně, žádná kazatelna.
Ano, nemusíte se mnou ve všem co napíšu vždy zrovna souhlasit. Proto čtěte, pište a diskutujte. Můžeme se tak společně podílet na vytváření tohoto blogu, setkávat se a klábosit. Klábosit o víně a u vína. V tom spočívá jeho skutečné kouzlo, v hledání a nacházení, sebe, světa, poznání a pravdy..



Na obalu záleží!

16. září 2014 v 9:53 | Pavel Černý

Nedávno jsme s kamarádem nad sklenkou diskutovali, jestli záleží či nezáleží na obalu vína, tedy lépe řečeno na jeho vinětě a hlavně na jejím designovém nebo dokonce výtvarném provedení. Za obal vína se dá určitě považovat i jeho uzávěr, ale tam se domnívám, že panovala jakási shoda. Tedy alespoň co se týče technického provedení a druhu uzávěru, nikoli jeho vzhledu. Tam jsme se názorově nesetkali a už vůbec jsme se neshodli u designu etiket neboli vinět.
Já tvrdím, že na vzhledu záleží! Hezký obal nejen že víno prodává a pomáhá zákazníkovi orientovat se při jeho výběru, ale copak si chcete z místa nákupu, obchodu či vinotéky, s sebou domů odnést nehezkou láhev vína s odpudivou vinětou? Každý se chce s lahvinkou před jejím otevřením potěšit, uložit si ji někdy třeba i na delší dobu do vinotéky, pochlubit se s ní přátelům. A když už se odhodlá k jejímu otevření, rád ji před tím odprezentuje tomu, s kým bude její obsah pít. Ať už těm nejbližším, rodině, přátelům nebo obchodním partnerům nebo ji může věnovat jako dárek a ten by měl být hezký. Přiznejme si, že víno pijeme nejraději s milovanou osobou opačného pohlaví, na kterou bychom rádi nějak zapůsobili, třeba lahvinkou pěkného a dobrého vína.
Samozřejmě, že dobrého vína. Výborného vína! Může být sebehezčí a sebemodernější obal, ale špatné víno neschová. To, že v láhvi musí být především kvalitní obsah je neměnná, trvale platná konstanta, na které se shodnou asi všichni. Tečka.







Zase ty ´šrouby´..

13. září 2014 v 10:14 | Pavel Černý

V nedávné době jsem ochutnal několik velice příjemných vzorků moravských vín, která byla pod šroubovacím uzávěrem. Všiml jsem si jedné věci, a to že mezi kvalitou provedení použitých šroubovacích uzávěrů může být velký rozdíl. Některé působily velmi solidně, jiné o něco méně a jeden byl přímo příšerný, tak trochu vyrobený doma ´na koleně´... A přitom to bylo takové dobré víno od šikovného vinaře, Riesling s velkým potenciálem ke zrání.
Dále jsem u všech použitých ´šroubů´ zaznamenal absenci hliníkové fólie jako mezivrstvy ve vnitřní bembráně, jejíž použití je důležité k zabránění průchodu vzduchu a kvalitní šroubovací uzávěr by ji neměl postrádat. Více informací o jejich konstrukčním řešení najdete v článku Screwcaps - používání šroubovacích uzávěrů na vínech z Nového Zélandu http://nzwines.blog.cz/1408/screwcaps-pouzivani-sroubovacich-uzaveru-na-vinech-z-noveho-zelandu.
Také jsem se setkal s očekávaným a zažitým názorem, že víno musí dýchat a k tomu je nezbytný korek. Proč ale pak někteří vinaři pečetí své tradiční uzávěry voskem? Vosk propouští vzduch?
To bylo jen malé odbočení. Jsem opravdu rád, že screwcapy nacházejí uplatnění i u nás. Všem statečným ale doporučuji pečlivé zvážení výběru kvalitního dodavatele těchto moderních uzávěrů!



. . .




Marlborough - vlajková loď novozélandského vinařství

11. září 2014 v 13:55 | Pavel Černý

Slíbil jsem, že se budu postupně podrobněji věnovat všem deseti hlavním vinařským oblastem Nového Zélandu. Proč tedy nezačít tou nejdůležitější, ve světě nejznámější a co se týče plochy osázené révou vinnou také tou zdaleka největší.
Marlborough - výstavní skříň, vlajková loď, obchodní značka, synonymum pro novozélandská vína. S obrovským náskokem nyní již více než 23.232 ha (2/3 novozélandských viničních ploch) jednoznačně největší a celosvětově komerčně nejúspěšnější vinařská oblast Nového Zélandu. Díky odrůdě Sauvignon Blanc, s naprosto nezaměnitelným až explodujícím aroma po chřestu a tropickém ovoci, se oblast Marlborough dostala na mezinárodní mapu a výsluní světového vinařského průmyslu.


První keře vinné révy byly vysazeny v roce 1873 v ben Morreu Valley. Marlborough bývala ale oblastí spíše farmářskou, zaměřenou na chov skotu a ovcí a také na těžbu dřeva. V 70. letech 20. století, díky doporučení mezinárodních enologů, i přes počáteční nedůvěru místní farmáři a dřevorubci pochopili, že budoucnost Marlborough spočívá v pěstování vína, pro které má tato oblast skvělé podmínky. Jak půdní, tak i klimatické.
Oblast Marlborough je rozdělena na tři hlavní podoblasti: Southern Valleys, Wairau Valley a Awatere Valley, s půdami převážně tvořenými štěrkovými a kamenitými naplaveninami z místních řek nebo ledovcového původu, které mají schopnost přes den kumulovat teplo a v noci jej pak zpátky vyzařovat. Centrem Marlborough je městečko Blenheim (čti Blinem), místo s největším počtem slunečných dnů na Novém Zélandu. Marlborough je velmi prosluněnou a teplou hornatou přímořskou krajinou, s průměrnou roční délkou slunečního svitu více než 2400 hodin a úhrnnými průměrnými ročními srážkami 655 mm. Horské masivy chrání tuto oblast plnou fjordů a kouzelných zátok, ležící na severovýchodě Jižního ostrova, před silnými dešti a větry ze západního pobřeží West Coast. Maoři, původní obyvatelé Nového Zélandu a vnímaví pozorovatelé přírody, pojmenovali tento kout země ´Kei puta te wairau´ - Místo s dírou v oblacích. Kombinace horkých dnů, svěžích mořských vánků a velmi chladných nocí umožňuje hroznům dlouhé vyzrávání se zachováním vysokého obsahu kyseliny. V létě jsme se v okolí Blenheimu a Nelsonu běžně koupali v moři ve 30ti stupňových vedrech, ale v noci byla taková zima, že to venku bez dvou mikin a čepice nešlo. Vražedné střídání denních a nočních teplot zajišťuje hromadění aromatických látek ve slupkách bobulí hroznů, což je nejvíce patrné právě u odrůdy Sauvignon Blanc.

Slunce na Novém Zélandu svítí jinak než u nás a proto i vína vyzrávají odlišným způsobem. V článku Vína z Nového Zélandu na českém trhu jsem vysvětloval důvod neskutečné aromatiky Sauvignonů z Marlborough. Zapomněl jsem zmínit dva důležité faktory, které ovlivňují chuť a vůni novozélandských vín. Prvním je způsob sklizně hroznů. Ta může probíhat buď na etapy dle vyzrálosti bobulí nebo ve stejný čas, ale na různých místech. Víno z dříve sklizených hroznů nebo z jižně orientovaných svahů se později smíchá s vínem z vyzrálejších hroznů z poloh orientovanýck k severu (čtete správně, Nový Zéland se nachází na jižní polokouli a ideální polohou pro vinici je tedy severozápadně orientovaný svah) nebo z hroznů později sklizených, čímž se dosáhne dokonalé harmonie kopřivových a ovocných tónů ve vůni i chuti. Tuto metodu jsem sám vyzkoušel během degustace vín moravského vinařství Lahofer ze Znojemské podoblasti, kde se také dobře daří odrůdě Sauvignon Blanc. Na koštu nám byly nabídnuty dva vzorky Sauvignonu, jeden ´kopřiváček´ a jedno spíše ovocné víno. Poté jsem požádal sommeliera zastupujícího vinařství Lahofer (mám velmi rád jejich Rýňáky) o současné dolití obou vín do jedné sklenice. Výsledně vzniklá kupáž nebyla nepodobná Sauvignonům z Marlborough a určitě chutnala lépe než jednotlivé vzorky prezentovaných vín této odrůdy. Potěšilo mě, když pan sommelier poznamenal, že nejsem první, koho to viděl dělat.
Samozřejmě, že mnou scelené víno nechutnalo stejně jako ta z Marlborough, ale určitá shoda tam byla. A tady se dostávám ke druhému, také důležitému faktoru vzniku typické aromatiky a chuti novozélandských vín, který jsem posledně opomenul zmínit. A tím je právě specifický sluneční svit. Napsal jsem, že slunce na Novém Zélandu svítí jinak než u nás. Jak tedy svítí a proč? Je pichlavé a ostré! I když jsou tamní letní teploty nižší než v České republice, novozélandské slunce řeže jako žiletky a velmi silně opaluje. Je to dané nízkou koncentrací ozonu nad Novým Zélandem (dokonce ještě nižší než nad Austrálií), ale také mimořádně čistým vzduchem! Absence průmyslu a úplná toho těžkého, řídká hustota zalidnění a automobilové dopravy přinášejí své ovoce. Vzduch na Novém Zélandu je tak čistý, že viditelnost do krajiny je někdy až neskutečná, což oceňují hlavně fotografové. Všechno má však nějaké ´ale´. Na jedné straně vyzrálé ovoce a voňavá vína, častý výskyt rakoviny kůže na straně druhé.

Marlborough, které je vstupní bránou na Jižní ostrov (alespoň pro ty, kteří ze Severního ostrova připlouvají z Wellingtonu trajektem) však nabízí mnohem víc než legendární Sauvignon Blanc. Někteří vinařští odborníci označují zdejší Pinot Noir za nejlepší nebo minimálně za jeden z nejlepších Pinotů na Novém Zélandu. Také v nerezu produkované citrusové Chardonnay se těší skvělé reputaci, stejně jako Riesling, Tramín, Pinot Gris a Viognier. Úspěchy začíná sklízet i místní Veltlínské zelené a Syrah, experimentuje se i s odrůdami Arneis a Tempranillo. Ani šumivá vína zdaleka nehrají druhou ligu. Lepší vzorky, vyráběné tradiční šampaňskou metodou, jako např. špičkový sekt Pelorus od Cloudy Bay, vykazují neskutečnou svěžest a vitalitu s výraznou stopou citrusových plodů, podtrženou hloubkou a pevným tělem. Nejlepší kousky zdejších ´šumivých´ překonávají svou kvalitou i originály ze slavné Champagne, avšak při polovičních cenách!
Kdo nemá vinohrad v Marlborough, tedy v okolí města Blenheim, které je centrem oblasti, jako by nebyl. Všechny významnější novozélandské vinařské podniky zde vlastní satelitní vinařství, vinohrady nebo alespoň odebírají hrozny od místních vinařů. Na popis všech vinařství z Marlborough bych potřeboval spoustu dalších článků, o některých určitě ještě napíši (seznam jednotlivých vinařství z Marlborough i s odkazy uvádím níže), ale nyní zde alespoň vyjmenuji mé nejoblíbenější podniky, mezi něž určitě patří: Wither Hills, Cloudy Bay, Astrolabe, Highfield Estate, Saint Clair, Waipara Hills, Stony Ridge a Villa Maria. Vína všech jmenovaných značek, vyjma vín fallen Angel od Stony Ridge, je také možné zakoupit na českém trhu (viz článek: Vína z Nového Zélandu na českém trhu) a jejich ochutnáni všem vřele doporučuji!






Nejvíce pěstované odrůdy révy vinné v Marlborough
Sauvignon Blanc (17.829 ha), Pinot Noir (2.397 ha), Chardonnay (1.027 ha), Pinot Gris (946 ha), Riesling (309 ha), Tramín (87 ha), Viognier (18 ha)


Seznam vinařství z Marlborough
3 Stones Allan Scott Family Winemakers Antmoore Wineworks Ara Wines Astrolabe Wines Auntsfield Estate Awanui Wines Awatere River Wine Company Babich Wines Ballochdale Estate Barker's Marque Wine Bascand Estate Bel Echo by Clos Henri Bladen Wines Blind River Estate Bouldevines Boundary Rider Wines Brancott Estate Cable Bay Vineyards Cape Campbell Wines Catalina Sounds Churton Cirro Wines Clark Estate Clifford Bay Clos Henri Clos Marguerite Cloudy Bay Vineyards Constellation Brands Coopers Creek Vineyard Craggy Range Crighton Estate Dashwood Delegat Dog Point Vineyards Drylands Wines Durvillea Wines Eradus Wines Esk Valley Estate Eureka Wines Fairbourne Estate Ltd Fairhall Downs Estate Wines Forrest Wines Four Hawk Day Wines Foxes Island Framingham Wines Fromm Winery Gem Georges Michel Wine Estate Giesen Wines Glazebrook Goldwater Greenstone Point Greywacke Grove Mill Winery Hans Herzog Estate Harvest Estate Hawkesbridge Wines Hawksdrift Wine Highfield Homer Wines Huia Vineyards Hunter's Wines Invivo Wines Isabel Vineyard Jackson Estate Johanneshof Cellars Jules Taylor Wines Kerner Estate Wines Kim Crawford Konrad Kowhai Point Lake Chalice Wines Lawson's Dry Hills Winery Lismore Wines NZ Ltd Little Black Stone Lobster Reef Wines Loveblock Mahi Main Divide Wines Map Maker Wines Marisco Vineyards Marlborough Single Vineyards Ltd. Marlborough Vines Marlborough Vineyards Ltd Matua Wines Maven Wines Mazurans Vineyards McNaught & Walker Misty Cove New Zealand Moana Park Estate Winery MOMO Wines Monkey Bay Morton Estate Wines Mount Fishtail Mount Riley Wines Mud House Naked Vine Wines Ltd Nautilus Estate of Marlborough No1 Family Estate Nobilo O'Dwyers Creek Vineyard Odyssey Wines Omaka Springs Estates Opawa Wines O:TU & Co Pear Tree Wines Petit Clos by Clos Henri Ponder Wines Ra Nui Wines Rapaura Springs Riverby Estate Rock Ferry Wines Rongopai Wines Sacred Hill Saint Clair Family Estate Sandihurst Winery Selaks Seresin Estate Sherwood Estate Wines Sileni Estates Small and Small Soderberg Wines Ltd SOHO WINE CO Southbank Estate Southern Boundary Wines Splendiferous Sprig Spring Creek Estate Spy Valley Wines Staete Landt Vineyard Stanley Estates Ltd Steve Bird Summerhouse Wine Co. Supper Club Wines Tarras Vineyards Ten Sisters Terrace Heights Estate TerraVin Te Whare Ra (TWR) The Crossings The Darling Wines The Delta Wine Company The Sounds Wines The Tablelands Wine Company Tiki Wine & Vineyards Tinpot Hut Tohu Toi Toi Wines Totara Wines Tupari Twin Islands Wine Two Rivers of Marlborough Vavasour Vicarage Lane Wines Villa Maria Estate Waipara Hills Wairau River Walnut Block Wines Waterfalls Road Wine Whitehaven Wine Company Ltd Wine Marlborough Wither Hills Yealands Family Wines






Odkazy na další související články a webové stránky:





Po stopách Burta Munroa a novozélandské kinematografie

1. září 2014 v 9:57 | Pavel Černý

Na Novém Zélandu se natočila spousta krásných filmů, ale nevím o tom, že by mezi nimi byl i nějaký o víně, jako třeba Dobrý ročník (A Good Year) s tamním rodákem Russellem Crowem nebo skvělá Bokovka (Sideways), o které se říká, že ve Spojených státech přispěla k navýšení prodeje vín z odrůdy Pinot Noir o 30 %. Naštěstí zbývá dost jiných novozélandských filmů, u kterých se dá, a také to tak dělám, vínko velmi dobře popíjet. Patří mezi ně i maorský příběh Pán velryb (Whale Rider), Piáno (The Piano) se Samem Neillem, který nedaleko města Queenstown vlastní vinařství Two Paddocks, je jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec a v neposlední řadě do trojice pro mě nejzdařilejších filmařských počinů Nového Zélandu také patří film V zajetí rychlosti (The World´s Fastest Indian) s geniálním Anthony Hopkinsem v hlavní roli.


Pokaždé, když mě přepadne depka a takový ten pocit zmaru a zbytečnosti, vzpomenu si na Burta Munroa a film V zajetí rychlosti. Že jsem si ho už dlouho nepřehrál a nenechal se znovu nabít nekonečným optimismem hlavního hrdiny. Během mé první návštěvy maorského souostroví jsem nedojel jižněji než do Queenstownu, centra adrenalinových závisláků a milovníků dobrého vína. To všechno jen proto, že jsem doma před odjezdem sjížděl značně opotřebenou pásku s kultovním australským sci - fi hororem Šílený Max tak dlouho, dokud se nepřetrhla. Později jsem litoval, že jsem raději neshlédl DVD s tehdejší filmovou novinkou o nejrychlejším Indiánovi.
Ten film mě později úplně dostal! Kanibal Anthony Hopkins se tu pod dohledem starého Indiána léčí ze závislosti na lidském mase konzumací rozemletých psích kou.., které zapíjí titanovým čajíkem. Osobně mám raději Senchu. Nyní vážně. Jestli jste tuto naprosto úžasnou road movie ještě neviděli, tak to rychle napravte! Je to vyjímečný film o vyjímečném muži (jeho autorem je Novozélanďan Roger Donaldson, autor slavného filmu Bounty, ve kterém Anthony Hopkins také ztvárnil jednu z hlavních rolí), který se nikdy nevzdal svého snu. Tím snem bylo být rychlejší než všichni ostatní, mít nejrychlejšího Indiana na světě. A mým snem tak bylo to nezapíchnout už v Queenstownu jak minule, ale dojet až úplně dolů na jih Nového Zélandu do města Invercargill, tam, kde Burt ladil svého Indijána. No a k tomu potřebuji auto..




V Napieru nás dostavník z Aucklandu vysypal už docela pozdě, takže jsme se málem ani neubytovali. Šoupli nás na pokoj k týpkovi z Irska jménem Berry. Při noční procházce po pláži z něj vylezlo, že jeho starší brácha učí v Praze angličtinu. Ráno si Berry sbalil věci a vypadl na letadlo do Wellingtonu. Já jsem vyrazil jen do města, poohlídnout se po nějaké káře na prodej. Napier je krásné vinařské město, ležící na břehu Pacifiku ve slunné zátoce Hawke´s Bay, které doslova povstalo ze sutin, prachu a popela ničivého zemětřesení z roku 1931, aby bylo znovu vystavěno v tehdy módním stylu Art Deco.
Věřte nevěřte, hned za druhým rohem stál bílý Holden Commodore s obrovským nápisem 4 SALE! za zadním oknem. Překvapila mě nezvykle nízká prodejní cena. Sakra to není možné, tohle auto jsem vždycky chtěl! Yoyo byla drobná snědá dáma původem z Brazílie a v Napieru vlastnila tetovací studio. Auta se prý chtěla zbavit proto, že pro ni bylo příliš velké a v garáži už měla druhé, prťavé. Všechno to ale mělo jeden háček. Odometr ukazoval hrozivých téměř 300.000 km. Ale když mě paní Yoyo svezla, bylo rozhodnuto. Veškeré papírování obnášelo vyplnění dvou formulářů na místní poště, což zabralo asi deset minut a bílý stíhací speciál byl můj. Tak a můžu se slzou v oku opustit můj milovaný Napier a vyrazit po stopách Burta Munroa!

Za rachotu suché spojky zastavil u krajnice a sundal si helmu. Keith vypadal jak psychopat Toecutter z filmu Mad Max. Hned mi byl sympatický. Už jen tím jménem - Keith. Prý jestli si může přisednout. Nad rozevřenou mapou jsem do sebe hrnul sendviče a on jestli mi nebude vadit, když si ubalí brko. Já že mi je to úplně fuk, že by mi daleko víc vadilo, kdyby mi nad tím žvancem třeba kouřil cigára. A on teda že mi jedno ubalí taky. A to zase né, protože jsem si moc dobře pamatoval na nedávný kamarádův noční slalom v serpentinách před Wellingtonem, kterého jsem se bohužel účastnil v roli spolujezdce. Tak jsem si v klidu papal, Keith si v klidu foukal a při tom jsme probírali všechno možné i nemožné nejen kolem motorek, jak to chodí v Čechách a co je jinak na Zélandu a tak. Třeba jak jsem potkal Aarona Slighta (přečtěte si o tom červencový článek!) a jaké by to bylo dojet až na pláž, kde Burt Munro lítal na svém Indošovi. No a když jsem měl plný žaludek a Keith červená vočička, zabalil mi do alobalu malý dáreček, nasadil si přilbu, nahodil desmo dvouválec a zmizel v zatáčkách obrostlých kapradím. Ještě jsem ho chvíli poslouchal... Pak jsem ten voňavý ´present´ schoval do kapsy, mapu hodil na sedák a taky nahodil motor, abych se odporoučel opačným směrem, než štědrý Toecutterův dvojník a jmenovec vrásčitého kytaristy.

To ráno u Lake Wakatipu stálo za psí štěk. Vylezl jsem z auta celý rozlámaný a rozespalý přímo do studeného lijáku. Nad jezerem se válely těžké šedé mraky, v dálce zmlklý Queenstown ještě spal po další propařené noci.
Pro mě byl vždy jistotou, prosím nesmějte se mi, McDonald´s, který znamenal čisté záchody, velké presso za 3 dolary a vanilkovou zmrzlinu za 50 centů. Když jsem ji dojídal, město se pomalu probouzelo a na chodníky dopadaly už jen drobné kapky deště. Jen tak jsem se potuloval ulicemi obut do flip flopů a potkával rozličné tváře ze všech koutů světa. V přístavu u jezera jsem se dal do řeči s chlapíkem, uvazujícím k molu jetboat. Jeho motor zněl podobně jako ten v mém autě. Borec mi vysvětlil, že člun je poháněn speciálním, na Novém Zélandu vyvinutým a patentovaným systémem, kdy pohyb zajišťuje proud vody hnaný turbínou z trysky umístěné na zádi, což umožnujě pohybovat se i v plytkých korytech řek. Samozřejmě, že vysokou rychlostí i proti silnému proudu dravé horské řeky. Musí to být v poho job řídit tyhle čluny!
Mimochodem přímo v Queenstownu, nebo v jeho blízkém okolí, se natáčel dobrodružný film Souboj o poklad Yankee Zephyr (Race for the Yankee Zephyr), který mám také velmi rád. I když to v něm není znát, většina filmu se točila přímo ve městě u břehu jezera. Vrak letadla Yankee Zephyr čouhal z vody v místě, kde jsou k molu přivázány rychlé tryskové čluny. Měl jsem možnost vidět i ten z filmové honičky. Nebyl to ale hezký pohled, zbyl z něj jen rezavý trup. Škoda, další vrak..




Věděl jsem, že vstupuji na neznámou půdu, když jsem Queenstown nechal za sebou a mířil po do skály vytesané silnici směrem k jihu. Mlhou se cesta klikatila kolem jezera Wakatipu, obklopeného ohromným skalním masivem. S přibývajícími kilometry se krajina postupně narovnávala, ale počasí se nelepšilo. Lilo jak z konve i když jsem vjížděl do Invercargillu. Čekal jsem nějakou velkou sochu Burta Munroa a jeho ´rudé sardinky´, ale po chlapíkovi z filmu nikde ani stopy.
Město na konci světa mě překvapilo svou velikostí. Zmaten filmem jsem očekával nějakou ospalou díru. Objevil jsem však architektonicky cenné budovy, jako starý cihlový vodojem nebo na Novém Zélandu prvně postavenou nemocnici. V neméně zajímavé radniční budově mi příjemná slečna telefonem vyzjistila, že pohledy s Burtem mají skladem v městském muzeu a že ona pláž z filmu, kde Sir Hopkins v roli Burta prohrává sázku s členy motorkářského gangu MC Antarctica, se jmenuje Oreti Beach a že není daleko.
Na kruhovém objezdu jsem i se zakoupenými pohlednicemi odbočil směrem k letišti a pokračoval přes Otataru dále na západ. Asfaltka zanedlouho končila překrytá pískem mezi z moře nafoukanými dunami. Nebyl jsem sám, kdo na pláži Oreti zaparkoval své auto. Nechal jsem běžet motor i topení a divoce kmitající stěrače nestačily zametat proudy vody. Přes zaplavené čelní sklo jsem pozoroval dlouhé řady zpěněných vln, přízračně se valících z ponuře šedivého horizontu, za nímž někde v dáli ležel Stewartův ostrov a snad ještě mnohem dál i Antarktida.
Mladí kluci od pobřežní hlídky, nedbaje příšerného počasí a úděsné zimy, tam v neoprenech nacvičovali i se svými prkny záchranné akce. ´Ano, je to ta pláž z filmu´, odpověděl mi jeden z nich, když jsem se konečně odhodlal vylézt z auta ven do toho věčného lijáku. Sebral jsem z pláže drobnou mušli. ´Toto je svatá půda´, zněla mi v uších Burtova slova. Mezi zmrzlými prsty mi ulpěl mokrý písek, ale hřál mě pocit, že se jeden kruh opět uzavřel. Cítil jsem se šťastný.



Burt Munro osobně