Po stopách Burta Munroa a novozélandské kinematografie

1. září 2014 v 9:57 | Pavel Černý

Na Novém Zélandu se natočila spousta krásných filmů, ale nevím o tom, že by mezi nimi byl i nějaký o víně, jako třeba Dobrý ročník (A Good Year) s tamním rodákem Russellem Crowem nebo skvělá Bokovka (Sideways), o které se říká, že ve Spojených státech přispěla k navýšení prodeje vín z odrůdy Pinot Noir o 30 %. Naštěstí zbývá dost jiných novozélandských filmů, u kterých se dá, a také to tak dělám, vínko velmi dobře popíjet. Patří mezi ně i maorský příběh Pán velryb (Whale Rider), Piáno (The Piano) se Samem Neillem, který nedaleko města Queenstown vlastní vinařství Two Paddocks, je jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec a v neposlední řadě do trojice pro mě nejzdařilejších filmařských počinů Nového Zélandu také patří film V zajetí rychlosti (The World´s Fastest Indian) s geniálním Anthony Hopkinsem v hlavní roli.


Pokaždé, když mě přepadne depka a takový ten pocit zmaru a zbytečnosti, vzpomenu si na Burta Munroa a film V zajetí rychlosti. Že jsem si ho už dlouho nepřehrál a nenechal se znovu nabít nekonečným optimismem hlavního hrdiny. Během mé první návštěvy maorského souostroví jsem nedojel jižněji než do Queenstownu, centra adrenalinových závisláků a milovníků dobrého vína. To všechno jen proto, že jsem doma před odjezdem sjížděl značně opotřebenou pásku s kultovním australským sci - fi hororem Šílený Max tak dlouho, dokud se nepřetrhla. Později jsem litoval, že jsem raději neshlédl DVD s tehdejší filmovou novinkou o nejrychlejším Indiánovi.
Ten film mě později úplně dostal! Kanibal Anthony Hopkins se tu pod dohledem starého Indiána léčí ze závislosti na lidském mase konzumací rozemletých psích kou.., které zapíjí titanovým čajíkem. Osobně mám raději Senchu. Nyní vážně. Jestli jste tuto naprosto úžasnou road movie ještě neviděli, tak to rychle napravte! Je to vyjímečný film o vyjímečném muži (jeho autorem je Novozélanďan Roger Donaldson, autor slavného filmu Bounty, ve kterém Anthony Hopkins také ztvárnil jednu z hlavních rolí), který se nikdy nevzdal svého snu. Tím snem bylo být rychlejší než všichni ostatní, mít nejrychlejšího Indiana na světě. A mým snem tak bylo to nezapíchnout už v Queenstownu jak minule, ale dojet až úplně dolů na jih Nového Zélandu do města Invercargill, tam, kde Burt ladil svého Indijána. No a k tomu potřebuji auto..




V Napieru nás dostavník z Aucklandu vysypal už docela pozdě, takže jsme se málem ani neubytovali. Šoupli nás na pokoj k týpkovi z Irska jménem Berry. Při noční procházce po pláži z něj vylezlo, že jeho starší brácha učí v Praze angličtinu. Ráno si Berry sbalil věci a vypadl na letadlo do Wellingtonu. Já jsem vyrazil jen do města, poohlídnout se po nějaké káře na prodej. Napier je krásné vinařské město, ležící na břehu Pacifiku ve slunné zátoce Hawke´s Bay, které doslova povstalo ze sutin, prachu a popela ničivého zemětřesení z roku 1931, aby bylo znovu vystavěno v tehdy módním stylu Art Deco.
Věřte nevěřte, hned za druhým rohem stál bílý Holden Commodore s obrovským nápisem 4 SALE! za zadním oknem. Překvapila mě nezvykle nízká prodejní cena. Sakra to není možné, tohle auto jsem vždycky chtěl! Yoyo byla drobná snědá dáma původem z Brazílie a v Napieru vlastnila tetovací studio. Auta se prý chtěla zbavit proto, že pro ni bylo příliš velké a v garáži už měla druhé, prťavé. Všechno to ale mělo jeden háček. Odometr ukazoval hrozivých téměř 300.000 km. Ale když mě paní Yoyo svezla, bylo rozhodnuto. Veškeré papírování obnášelo vyplnění dvou formulářů na místní poště, což zabralo asi deset minut a bílý stíhací speciál byl můj. Tak a můžu se slzou v oku opustit můj milovaný Napier a vyrazit po stopách Burta Munroa!

Za rachotu suché spojky zastavil u krajnice a sundal si helmu. Keith vypadal jak psychopat Toecutter z filmu Mad Max. Hned mi byl sympatický. Už jen tím jménem - Keith. Prý jestli si může přisednout. Nad rozevřenou mapou jsem do sebe hrnul sendviče a on jestli mi nebude vadit, když si ubalí brko. Já že mi je to úplně fuk, že by mi daleko víc vadilo, kdyby mi nad tím žvancem třeba kouřil cigára. A on teda že mi jedno ubalí taky. A to zase né, protože jsem si moc dobře pamatoval na nedávný kamarádův noční slalom v serpentinách před Wellingtonem, kterého jsem se bohužel účastnil v roli spolujezdce. Tak jsem si v klidu papal, Keith si v klidu foukal a při tom jsme probírali všechno možné i nemožné nejen kolem motorek, jak to chodí v Čechách a co je jinak na Zélandu a tak. Třeba jak jsem potkal Aarona Slighta (přečtěte si o tom červencový článek!) a jaké by to bylo dojet až na pláž, kde Burt Munro lítal na svém Indošovi. No a když jsem měl plný žaludek a Keith červená vočička, zabalil mi do alobalu malý dáreček, nasadil si přilbu, nahodil desmo dvouválec a zmizel v zatáčkách obrostlých kapradím. Ještě jsem ho chvíli poslouchal... Pak jsem ten voňavý ´present´ schoval do kapsy, mapu hodil na sedák a taky nahodil motor, abych se odporoučel opačným směrem, než štědrý Toecutterův dvojník a jmenovec vrásčitého kytaristy.

To ráno u Lake Wakatipu stálo za psí štěk. Vylezl jsem z auta celý rozlámaný a rozespalý přímo do studeného lijáku. Nad jezerem se válely těžké šedé mraky, v dálce zmlklý Queenstown ještě spal po další propařené noci.
Pro mě byl vždy jistotou, prosím nesmějte se mi, McDonald´s, který znamenal čisté záchody, velké presso za 3 dolary a vanilkovou zmrzlinu za 50 centů. Když jsem ji dojídal, město se pomalu probouzelo a na chodníky dopadaly už jen drobné kapky deště. Jen tak jsem se potuloval ulicemi obut do flip flopů a potkával rozličné tváře ze všech koutů světa. V přístavu u jezera jsem se dal do řeči s chlapíkem, uvazujícím k molu jetboat. Jeho motor zněl podobně jako ten v mém autě. Borec mi vysvětlil, že člun je poháněn speciálním, na Novém Zélandu vyvinutým a patentovaným systémem, kdy pohyb zajišťuje proud vody hnaný turbínou z trysky umístěné na zádi, což umožnujě pohybovat se i v plytkých korytech řek. Samozřejmě, že vysokou rychlostí i proti silnému proudu dravé horské řeky. Musí to být v poho job řídit tyhle čluny!
Mimochodem přímo v Queenstownu, nebo v jeho blízkém okolí, se natáčel dobrodružný film Souboj o poklad Yankee Zephyr (Race for the Yankee Zephyr), který mám také velmi rád. I když to v něm není znát, většina filmu se točila přímo ve městě u břehu jezera. Vrak letadla Yankee Zephyr čouhal z vody v místě, kde jsou k molu přivázány rychlé tryskové čluny. Měl jsem možnost vidět i ten z filmové honičky. Nebyl to ale hezký pohled, zbyl z něj jen rezavý trup. Škoda, další vrak..




Věděl jsem, že vstupuji na neznámou půdu, když jsem Queenstown nechal za sebou a mířil po do skály vytesané silnici směrem k jihu. Mlhou se cesta klikatila kolem jezera Wakatipu, obklopeného ohromným skalním masivem. S přibývajícími kilometry se krajina postupně narovnávala, ale počasí se nelepšilo. Lilo jak z konve i když jsem vjížděl do Invercargillu. Čekal jsem nějakou velkou sochu Burta Munroa a jeho ´rudé sardinky´, ale po chlapíkovi z filmu nikde ani stopy.
Město na konci světa mě překvapilo svou velikostí. Zmaten filmem jsem očekával nějakou ospalou díru. Objevil jsem však architektonicky cenné budovy, jako starý cihlový vodojem nebo na Novém Zélandu prvně postavenou nemocnici. V neméně zajímavé radniční budově mi příjemná slečna telefonem vyzjistila, že pohledy s Burtem mají skladem v městském muzeu a že ona pláž z filmu, kde Sir Hopkins v roli Burta prohrává sázku s členy motorkářského gangu MC Antarctica, se jmenuje Oreti Beach a že není daleko.
Na kruhovém objezdu jsem i se zakoupenými pohlednicemi odbočil směrem k letišti a pokračoval přes Otataru dále na západ. Asfaltka zanedlouho končila překrytá pískem mezi z moře nafoukanými dunami. Nebyl jsem sám, kdo na pláži Oreti zaparkoval své auto. Nechal jsem běžet motor i topení a divoce kmitající stěrače nestačily zametat proudy vody. Přes zaplavené čelní sklo jsem pozoroval dlouhé řady zpěněných vln, přízračně se valících z ponuře šedivého horizontu, za nímž někde v dáli ležel Stewartův ostrov a snad ještě mnohem dál i Antarktida.
Mladí kluci od pobřežní hlídky, nedbaje příšerného počasí a úděsné zimy, tam v neoprenech nacvičovali i se svými prkny záchranné akce. ´Ano, je to ta pláž z filmu´, odpověděl mi jeden z nich, když jsem se konečně odhodlal vylézt z auta ven do toho věčného lijáku. Sebral jsem z pláže drobnou mušli. ´Toto je svatá půda´, zněla mi v uších Burtova slova. Mezi zmrzlými prsty mi ulpěl mokrý písek, ale hřál mě pocit, že se jeden kruh opět uzavřel. Cítil jsem se šťastný.



Burt Munro osobně


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nzwines nzwines | E-mail | 1. září 2014 v 10:03 | Reagovat

Na počátku byl nedostatek peněz pro zřízení webových stránek. Rozhodl jsem se tedy založit blog. Blog o víně. O víně novozélandském. Víno teče, čas i slova plynou a můj blog se tak nějak samovolně začíná formovat, tvarovat a rozvíjet jak tematicky, tak i obsahově. NZWINES - Vína z Nového Zélandu, vinařství, vinice a krajina - blog nejen o novozélandských vínech a gastronomii. Doufám, že je tento slogan dostatečně výstižný, aby shrnul, oč mi tady běží. Láska k vínu a k Zemi dlouhého bílého mraku. Nechci ale, aby články zde prezentované byly nudné a vždy příliš odborné. Chtěl bych spíše vytvářet takové road čtení, být s vámi na cestě a pozorovat někdy až dech beroucí pohádkovou krajinu, potkávat zajímavé lidi, prožívat nečekaná a někdy stěží uvěřitelná dobrodružství, sdílet emoce, reálné zážitky i sny. A hlavně si vychutnávat skvělá novozélandská vína. Možná je to posedlost, ale posedlost krásná, která mě navíc baví. Baví mě být na cestě a snít, snít o další cestě... Pojďte se mnou cestovat a snít o daleké zemi, samozřejmě se skleničkou nějakého dobrého novozélandského vína v ruce!

2 Antonín Jakubík Antonín Jakubík | 3. září 2014 v 15:20 | Reagovat

Dokážu si představit, jak poznávám Tebou popisovaný kout světa, jeho lidi a samozřejmě víno. Nejvíc by se mě to líbilo v sedle cestovního endura, takové dva roky prázdnin.
Jsou tu dva klasické problémy: čas a peníze :( :(

3 Libor O. Libor O. | 3. září 2014 v 17:16 | Reagovat

Kdo je to na té fotce, Zátopek?

4 Pavel Pavel | 3. září 2014 v 17:22 | Reagovat

Ten bude mít přece sochu od Hankeho ve Zlíně.. Enduro na Zéloš ideální, cestou necestou, pokoštovat, přespat a zase dál..

5 Luba Luba | 4. září 2014 v 15:05 | Reagovat

...je to tak, člověk si má plnit své sny..mě se však nejvíce líbila "Bokovka" a "Piáno"..:-)

6 Pavel Pavel | 4. září 2014 v 17:49 | Reagovat

[5]: :o) souhlasím, pouze měním pořadí na Piáno a Bokovka, i když Milesovo zapálení pro Pinot bylo obdivuhodné..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama