Únor 2016

Čtenářský deník: James Cook - Cesta kolem světa

10. února 2016 v 13:46 | Pavel Černý a James Cook

Čtenář jsem já vskutku na baterky. Stane se někdy, že nevezmu knížku do ruky třeba několik let. A pak mě nějaká brkne přes nos, z ničeho nic, náhle a nečekaně. To ji pak zhltám jedním dechem. Knihy si nikdy nevybírám, ani je nehledám, vždy si mě najdou samy. Jamese Cooka mám v oblibě už hodně dlouho a jeho jméno červeně vyvedené na černém hřbetě už poněkud ohmatané knihy v poličce mého kamaráda doslova zářilo. Přitáhlo mou pozornost jak magnet, nešlo mu odolat.
Jméno Cook je neodmyslitelně spjaté s dalekými cestami po nesmírných vodách jižních moří, s hledáním bájné země tam snad ležící, pevně spjaté s nikdy nekončícím dobrodružstvím. Nevyhnete se mu, stejně jako jménům jeho souputníků, pokud se vydáte na Tahiti, když cestujete po Austrálii nebo se třeba rozhodnete poznávat Nový Zéland - zemi, kterou Cook miloval a jejíž pobřeží také podrobně zmapoval. Byl to on, kdo toto souostroví pečlivě zakreslil do map, přestože k němu nepřiplul jako první a kdo pro svět objevil slovo TABU (z polynéského TAPU), když si ho vypůjčil od Maorů. Prostý farmářský synek, později neméně obyčejný plavčík na lodích zásobujících uhlím Londýn, se díky svému mimořánému talentu a nezdolné touze poznávat nepoznané a objevovat dosud neobjevené, stal největším mořeplavcem a současně i jedním z nejvýznamnějších geografů a etnografů 18. století. Se svými námořníky zacházel v rámci možností vlídně a spravedlivě, nad domorodce se nikdy nepovyšoval.
Nelze milovat Nový Zéland a zároveň se neseznámit s velkým kapitánem Cookiem, jak ho nazývali domorodci. Malá ochutnávka nechť se stane pozvánkou k přečtení celé knihy, mapující jeho druhou velkou objevitelskou plavbu jižním oceánem.



17. března 1773 // Pluli jsme k severovýchodu a o polednách jsme zamířili k severu, stáčejíce se poněkud k východu s úmyslem dostat se co nejrychleji do Nového Holandska (tehdejší název pro Austrálii, který dostala od svého objevitele Abela Tasmana) nebo na Nový Zéland. Ve vysokých šířkách jsme křižovali už čtyři měsíce a zatoužili po krátkém oddychu někde v přístavu, kde bychom si mohli opatřit čerstvou potravu.

25. března // Mlha a deštivo až do večera, kdy vítr polevil a vyjasnilo se. Asi ve dvě hodiny jsme minuli kus dřeva a spousty chaluh. Ráno se vítr stočil k jihu a jihozápadu a my jsme napjali všecky plachty. V deset hodin jsme spatřili ze čnělky stěžně pevninu - Nový Zéland.

26. března // Plul jsem s úmyslem dostat se do Dusky Bay (dnes fjord Dusky Sound) či do kteréhokoliv jiného přístavu, který najdu na jižním konci Nového Zélandu. Mířili jsme k pevnině pod všemi plachtami, jež jsem mohl rozvinout, využívajíce čerstvého větru a poměrně jasného počasí, až do půl páté odpůldne, kdy začala padat hustá mlha. Šalupu jsme odvlekli do malé říčky nedaleko vodopádu, který padal do chobotu z vysoké skály a přivázali ji vpředu i vzadu ke stromům u břehu.

11. května // Na Novém Zélandu není přístav, který bych znal a který by skýtal nezbytnou čerstvou potravu v takové hojnosti jako Dusky Bay. Pakliže obyvatelé Dusky Bay pociťují něky účinky zimy, hladem netrpí nikdy, neboť každý kout této zátoky oplývá hojností ryb. Rovněž je tu veliké množství tuleňů, kteří se zpravidla drží na skaliskách a malých ostrůvcích u moře. Zjistili jsme, že maso mnoha skýtá výborný pokrm, o nic horší než ten nejlepší biftek. Nejzáludnějším živočichem je tu malá černá muchnička zdobná. Těch je tu nesmírné množství a jsou tak na obtíž, že v tom překonávají všecky ostatní druhy, s jakými jsem se kdy setkal (ve skutečnosti krev postiženého sají pouze samičky, které ji potřebují jako výživu pro svá vajíčka). K dalším nepříjemnostem lze počítat i takřka neustálý déšť, který tuto zátoku postihuje. Přestože však byli naši lidé neustále vystaveni dešti, nepociťovali žádné škodlivé následky, naopak ti, kteří byli nemocní či postonávali, když jsme sem připluli, nabývali den ode dne znova sil a celá posádka se zotavila a nabyla jarosti.

..a pak už se před námi vynořilo z moře Tahiti, nejromantičtější z ostrovů jižních moří. Ostrov, který se před námi rozprostíral, připomínal ráj svou pohodou, lahodnou mírností i krásou žen. Ženy neznaly ostych a milovaly se s vyhladovělými námořníky pod vysokými palmami a planoucím Jižním křížem. Zde na tomto rajském ostrově si příroda udržela svou nevinnost, nesužována hladem, nemocemi ani utrpením. Jen zde je ještě ráj. Poslední ráj. Teď se loď opět blížila k Tahiti a na obzoru se z moře začal vynořovat kužel sopky Orahena a pobřeží. Všech mužů na palubě se zmocnilo rozechvění...